Vtipný nadpis. Ono totiž není o čem psát, a pokud náhodou ano, již jsem tak učinila. Čas naprosto nehorázně letí a já nestíhám. A štve mě to, protože nejsem zvyklá mít prodlevy a skluzy, a stornované plány, a vše jen proto, že v noci MUSÍM spát, abych následující den ve škole vnímala, přijímala a vstřebávala vědomosti. Bez možnosti zaznamenávat toky mých myšlenek, bez korigování mozkových pochodů a bez přítomnosti žlutých samolepících papírků.
Výsledek? Neuspořádaný chaos. Jsem noční pták, kterému převedení nočních činností do dne nedělá dobře. Trpí tím především mé tvůrčí střevo a o věčném stresu sžírajícím mé vnitřnosti nemluvě, protože prostě neumím vypnout a říct si „ono se to taky nepodělá, když to nebude hotové hned“.
Výsledkem je vynucená činnost, ze které nevzejde ani čtvrtina výkonu, který bych za „normálních“ okolností podala, což mě čertí ještě víc. Vnitřní nepokoj, grrr. Nicméně ve čtvrtek jsem se urvala a přijala pozvání na music-session, spojenou se dvěma hokejovými zážitky (paradoxně jeden pozitivně zelený, druhý negativně modro-žlutý) a novým dilematem, který mi ode dnes nedá spát, a který zde nemohu rozpitvat, protože jde o zatraceně prekérní situaci, kterou si ryze preventivně nechám pro sebe. Letos je totiž opravdu dejavu rok, což mi potvrdily i dva klipy WV, a vůbec se všechno řítí do šíleného čehosi... Ne že by mi vadilo máchat se v absurdně ulítlých situacích, ale jsem také jenom člověk.
Škoda, že neklaplo embéčko, protože tohle svezení by bylo megalomanské dejavu.
draace
A kajícně přiznávám první letošní prodělanou depku (sobotně-nedělní).
Prostě místo nastartování pořád jenom dobíhám...:o)