Tentokrát počítačová, nikoliv živá. Poslední myš (Rozára) po smrti Kirsten nevypadá, že by existenci balila na hřebík, naopak jsem ji vypověděla ze svého pokoje, protože s ní se v jedné místnosti spát nedá. Hlavně když rohlíkem deset minut intenzivně tluče do stěny terárka...
Nicméně počítačová myš je kaput: nefunguje kolečko. Nemohu rolovat, a jsem z toho extrémně nervózní. Teď, když se mi hromadí resty, a když absolutně nestíhám ani sebe, ani blogy, ani nic, se myši podělá kolečko. A kdo ví, kdy zařve úplně.
A omlouvám se za zpoždění blogů... Vzhledem k mé školní docházce totiž nemohu psát po nocích, což je kámen úrazu. Já jsem se vlastně ještě nepochlubila, že chodím do školy: takže ano, draace navštěvuje denní studium, v rámci rekvalifikace. Zde bych mohla lakonicky uvést, že i draacete se dotkla finanční krize, ale není to tak docela pravda. I když vlastně je, vzato to detailu: než jsem se stala zaměstnancem, pracovala jsem na dva živnosťáky, a pracovní místo jsem vzala jakožto náhrada za paní na mateřské dovolené. A byla by to bývala extra dlouhá mateřská a pro mě další roky příjemné práce zaměstnance, kdyby ovšem nepřišla finanční krize, protože právě kvůli krizi si paní Jitka rozmyslela další dítě. Škoda, ten flek byl neuvěřitelně skvělý, a mně se stýská. Tak třeba krize pomine a paní Jitka počne dalšího potomka... A já se vrátím, do nejstudenější kanceláře, a budu sdílet rána s Loešem a Patrikem a Lucií, protože Ranní show pouze od šesti do půl sedmé je žalostně málo:o(((
Rekvalifikační kurz je ovšem úžasná věc. Jenom ten pocit, že do sebe cpete vědomosti na účet státu: PARÁDA!!! Žádné měsíční paušály na sebevzdělávání: psací potřeby, učebnice i výuka ZDARMA, plus 60% bývalého platu. Kochám se tím pocitem nepřetržitě, akorát že během dne nelze stíhat vyřizovat své vlastní záležitosti a stejně tak nelze po nocích dopisovat a sepisovat blogy, protože takový machr, abych nemusela ve škole dávat pozor, opravdu nejsem. V ex-práci jsem stavy naprostého opotřebení (spánkové deficity) řešila pracemi typu „archiv“ či „zaběhnu si naproti koupit oběd, což mě probere“. A když bylo nejhůř (třeba po filmožraní), tak jsem místo oběda 20 minut spala: do práce i z práce 5 minut pěšky, takže pohoda jazz. Teď nehrozí. A než po návratu od koně vyřídím všechno, co se dřív tak nějak průběžně dalo zvládnout v pracovní době, tak je noc, a já vím, že musím jít spát, jinak bude nazítří peklo. Děs-běs.
Časová indispozice v souvislosti s trapnou nutností spát však zdaleka není tím nejhorším, co mě potkalo. Zjistila jsem totiž, že neumím psát ručně. To jako bez počítače, propiskou, víc než jen poznámky na samolepící žluté papírky. Přitom můj budoucí manžel už mě lanařil ke psaní dopisů vlastní rukou (aneb obnovení tradice po 11 letech), ale já s ohledem na ceník české pošty odmítla. A jak by se mi teď praxe hodila: ty čtyři týdny by mě jistě dostaly do částečné kondice:o)
draace
Jak se vlastně píše psace?
Jak mám rukou měnit druhy písma, kvůli odlišení?
A co na to Jan Tleskač?