uf

Tak jestli jsem si myslela, že po Hubertu bude klid (nohy na stůl, žádný stres, vegáč), tak ani omylem. Naopak se na mě nabaluje vše, co muselo „počkat“, a je toho tolik, že mě to demotivuje a vystavuje ještě většímu stresu. Proč zrovna já? :o)

Tímto bych ráda apelovala na všechny, kterým jsem slíbila cokoliv končící dovětkem „prosím až po Hubertu“, aby mi ponechali vzkaz. Akutní je momentálně sepsání slíbených reportáží (ač poučena z novinářského studia vím, že nejde o reporty, nýbrž o popisy akce), musím ze sebe vytlačit čtyři verze (pro náš web, pro EQ, pro ŽZ a pro regionální tisk). Další věc... zhruba 1200 ks fotek. Jenom otáčení a vymazání těch nepodařených mi trvalo dvě hodiny. Představa vybírání těch NEJ mě ubíjí předem, o tlaku „KDY už budou fotky?“ nemluvě. Přece nebudu každému pálit 2 ks DVD, notabene když je doposud třetina ve formátu RAW, který můj počítač neumí ani zobrazit, natož převést do jpg, aby byly shlédnutelné i ostatním.

A Finův online deníček... Přestávám věřit, že tohle zvládnu. Naladit mozkové vlny na koňskou schízu je docela nášup a představa mnohatýdenního skluzu, notabene s popisem Huberta, kde se můj drahý kůň předváděl jedna radost... Chce se mi emigrovat do pekel. A to mě čeká ještě vyúčtování celé akce, kde se bude lámat chleba. Brrrr.

draace

Dnes jsem zevlovala.

V hlavě prázdno, KOPR, neschopnost udržet myšlenku.