V minulém povídání jsem načala nepříjemné téma, a to týrání zvířat, se kterým se můžete setkat v běžném životě. A u této neveselé záležitosti zůstaneme i teď, tentokráte však i s případy, s nimiž se do kontaktu až tak úplně nedostanete. Jedná se o situace, jejichž řešení bude dlouhodobé a složité, a k jejichž zlepšení anebo úplné nápravě dojde pouze tehdy, budou-li se o vyřešení snažit všichni koncoví spotřebitelé, tedy opět my lidé.
Nejdříve bych však načrtla jiné téma, a tím jsou, zjednodušeně řečeno, nechtěná mláďata. Pod tento termín by se dala shrnout nejen zvířata, která se narodila jako tzv. nežádoucí, ale i taková, která jsou člověkem množena, přestože nemají do života buď žádnou anebo velmi slabou perspektivu.
Chcete mě?
Uvedu od každé možnosti názorný příklad. V případě nechtěných mláďat není třeba cokoliv vysvětlovat: rodinné kočce anebo fence se narodí mláďata, ve větším počtu, bez „plánování“ svého páníčka živitele. A pak většinou vyvstane otázka: co s nimi? Budeme mít doma dalších šest koček anebo ještě lépe jedenáct psů? Taková kočka totiž může mít koťata třikrát do roka a nebudeme si namlouvat, že živit takový počet by bylo nad síly obyčejné rodiny.
Takže na řadu přijde překotná snaha mláďata udat. Vnucujeme je všude možně, bez uvažování, bude-li se rozmazlované zvířátko mít anebo nemít dobře. Někdy se povede sehnat mláděti skvělý domov, ale ve většině případů tomu tak není, a zvíře skončí buď na ulici anebo je týráno či zabito. Jedinci se silnějším žaludkem se s neočekávanou situaci nemazlí a čerstvě narozená mláďata sprovodí ze světa ihned, většinou utopením, což je pro savce vůbec nejbolestnější druh smrti. Eventuelně je nahází do kanálu či do popelnice, jen ať už jsou z domu pryč.
Proč vlastně vznikají takové situace? Protože lidé jsou vůči údělu zvířat, tedy k rozmnožování vlastního druhu, nezodpovědní anebo laxní. Toulavé kočky a psi jsou názorným příkladem: nikdy se jich nezbavíme, dokud je necháme být, dokud je budeme krmit a dokud se mohou neomezeně rozmnožovat. V přírodě by z nich přežila jen slabá část, ale život bez predátorů a s možností navštěvovat popelnice jim bohatě stačí k tomu, aby jich byl nadbytek. Životem v neutěšených podmínkách se stávají i nositeli různých nemocí a svým způsobem zamořují i místa, kde by se normálně nevyskytovali.
Prevence existuje pouze jediná: kastrace, tedy snaha o cílenou redukci jednotlivých druhů. Mnohem horší jsou situace s ptáky, třeba s přemnoženými holuby, u nichž lze velice těžko redukovat stavy, ale v zásadě platí to samé: dokud je budeme krmit a utvářet jim prostředí k existenci, musíme počítat s trusem zničenými památkami a s přenosem chorob. Případná epidemie ptačí chřipky možná odstartuje kruté vybíjení volně žijících ptáků, ale to s tématem přemnožených a nechtěných zvířat přímo nesouvisí.
Kastrace pejska či kočičky není zdaleka tak nákladná, jako případná nechtěná mláďata. Předejdete tím spoustě problémů, hárající se fenou se smečkou psů za zadkem počínaje či celou noc hlasitě kňourajícími kocoury pod oknem vaší kočky konče. V útulcích pro opuštěná zvířata se tyto zákroky již provádějí automaticky, a tak se zvířátka k novým majitelům dostávají očkovaná a již neschopná reprodukce.
Mnohem větší zlo však působí majitelé, kteří své zvířecí miláčky množí z vlastního potěšení, aniž by si uvědomili důsledek svého chování. V případě chovných zvířat, která splňují veškeré požadavky vztahující se ke svému plemeni, není pochybu o smyslu rozmnožování: rodí se mláďata, která už mají svou hodnotu, po kterých existuje určitý druh poptávky a která by teoreticky na ulici skončit neměla. Ono koupit si psa za dvacet tisíc a nestarat se o něho, to samo o sobě nedává smysl.
Bohužel v rozmnožování nechovných zvířat je tomu přesně naopak. A to se týká i menších druhů zvířat, třeba křečci. Narození několika křeččích prcků je jistě roztomilé, ale než necháme křečici stát se matkou, položme si otázku, co se stane s mladými, až vyrostou? Pravda, udat drobné hlodavce není až tak složité, buď jsou vykoupena zverimexem anebo poslouží jako potrava větším zvířatům. Ale co třeba hříbě, ze kterého vyroste velký a nákladný kůň?
Chceme ho?
Ne nadarmo se chovy jednotlivých druhů zvířat snaží o vytřídění jedinců, kteří nejsou pro další reprodukci perspektivní. Věřím tomu, že hříbátko od rodinné kobylky, která sama je směsí všeho možného, je pro majitele sváteční událostí, ale co bude s hříbětem dál? Jeho matka žádný kloudný původ nemá, takže předpoklady pro sport jsou nulové, pro pracovní využití v dnešní době také ne, a koní, které mají majitelé jako své hobby, je už bohužel natolik velké množství, že udat toho vašeho do dobrých rukou bude složité i zadarmo. Bylo vůbec nutné kobylu připouštět, když na svět přivedla další nepotřebné a nadbytečné zvíře??? A to se netýká pouze koní, ale všech domácích zvířat, třeba psů bez průkazu původu – vořechů a voříšků. Pravidlo, že fena by měla mít alespoň jednou štěňata, je rozporuplné, dokonce bych řekla, že se jedná o více o pověru, než o veterinárně potvrzený fakt.
Vrátíme se k hříběti, jehož hodnota je s ohledem na původ a jeho využití, velice nízká. Obligátní po několikáté se opakující výraz: co s ním?
Chcete vědět, kde skončí? V mase. Buď bude mít štěstí a bude zabito u nás na jatkách, možná nešetrným způsobem, ale jeho utrpení nebude natolik drastické, jako v případě druhém, a tím jsou transporty jatečních zvířat.