Před deseti lety...
...jsme se naposledy viděly s Kitty face to face.
Slušný doják: naše již profláklá trojka, vídeňské nádraží, vlak, pohaslé moje naděje (dál do Mnichova se mnou nikdo trajdat nechtěl a samotné se mi zrovna nechtělo), Rita, která mi věnovala celodenní jízdenku na MHD, a Kitty, která pár měsíců před plánovanou akci Vídeň-Mnichov přislíbila: leč osud chtěl jinak.
Osud je totiž sviňa proradná a prekérní. Podvědomě jsem cítila, že jsme spolu zřejmě naposledy v životě, smutek a zoufalství už se draly napovrch a něco mi našeptávalo, že se starými dobrými puberta časy je amen. Zřejmě se rozprchneme, každá svou cestou, už to nikdy nebude jako teď. Plus "Co když se fakticky vidíme vůbec kdy naposledy"?
No bulela jsem, to se nedalo skrýt. Kitty mě poté objala, jakoby chtěla říct "ale no tak, Dajan, jsme přeci velký holky", ale těžko se hledala vhodná slova. Po decentním mávání do útrob ošklivého vlaku, který mi odvážel Kitty pryč, jsme s Ritou zamířily na informace dořešit, co dál, protože Rita pro změnu pospíchala na východ. Mně to ve vší té lítosti a melancholii tak nějak bylo jedno. Rozhodla jsem se pro cestu přes Prahu, spát sama na nádraží v Mnichově asi fakt ne, a pak že se uvidí. Ritu jsem tuším pomačkala na autobusáku, no a pak už sama, samotinká, nejosamocenější jsem se courala po Vídni, že zabiju čas.
Vlak jel zhruba za hodinu a já samozřejmě excelentně zabloudila, protože jsem sedla do špatné tramvaje. Koho by samovolně napadlo, že zastávka 17D znamená tramvaje dvě? Samozřejmě jsem měla jet "písmenem" a samozřejmě jsem usedla do "čísla". Poté jsem pouze už jen čekala, kdy zahlédnu budovu vlakového nádraží, abych vystoupila. No marně. Nakonec mi deset vídeňských minut směrem k Bahnhof přišlo podezřelých, tudíž jsem vystoupila kdesi neznámo a byla jsem sama a ztracená nadvakrát. A už i pořádně nasraná, na sebe. Kdy naposledy jsem krucinálfagot absolvovala nějaký výlet bez zbloudění?
Mno, asi nikdy.
Vlak jsem stihla, i přes jazykovou bariéru u pokladny. Rakouská paní sice pochopila "Břeclav" (z Břeclavi jsem hodlala pokračovat načerno), ale pas mi neustále vracela zpátky, zatímco já jí ho tam opětovně strkala.
To mě jako nechtějí pustit do vlaku, či co?
Nakonec náš výstup ukončil krajan, který z konce hromadící se fronty moudře pravil "paní vám povídá, že pas není třeba, slečno".
Tehdejší záplavy na severu Moravy devastovaly všechno, i vlakové tratě do Polska. A tam jsem málem dojela já, hahaha, asi aby těch patálií nebylo málo. V Břeclavi se totiž vlak půlil, část pokračovala do Prahy a část v Brně odbočila do Olomouce. Mohlo to mít velmi humornou dohru...:-)
draace
Cestovatelka za všechny prachy.
A víte, kdo byl v tom vlaku?
Lidi, se kterými jsem do toho zatraceného Německa na další koncerty vyrazila. Stačí malá náhoda a osud utře.
A holky moje?
Rita žije v USA a s Kitty jsme si naplánovaly, že za deset let já za ní přiletím do Austrálie na návštěvu, oslavit dvacetileté výročí "nevidění se". Chápete to? Já a do letadla? Kdyby bydlela v Sydney, tak tam jezdí bus linka (taková ta vesele adrenalinová přes Asii) , ale takhle budu muset letět. A zřejmě i přestupovat. Brrr !
Mno, máme se na co těšit. Muhehe.
Nejprofláklejší fanynky.