Je brzy ráno, rozednívá se.
Ležím v posteli a debilní vichřice mě minimálně po dvou sté osmdesáté čtvrté probudí (protože prostě MUSÍTE podvědomě řešit, jestli vám neuletěly ohrady/plachta/nádoby na vodu/koně). Rozkoukávám se a nad mým psacím stolem se místo monitoru počítače usmívá Gustav Husák.
Ano, přesně TEN Gustav Husák. Resp. jeho obří portrét: takový, který nám visel ve škole.
A na řadu přichází tok myšlenkových pochodů: Husák je jasnej, ten s námi nebydlí, tohle je určitě sen, paráda! A s nejčerstvější myšlenkou strkám do mého stále ještě spícího muže, neboť naprosto v pohodě můžeme spáchat manželskou povinnost, protože ve snu přece nehrozí, že přijdeme pozdě do práce. Akorát že můj chlap na mé dorážení nereaguje, což je s ohledem na jeho velmi kladný vztah k ranním rozcvičkám nemálo absurdní.
A tak ostrouhám a jediným bodem v místnosti, ke kterému lze upírat mysl, je Gusta…
Co jsem komu udělala!
:D :D :D