Milá bývalá nejlepší kamarádko,
podařily se ti velké věci.
Je mi jasné, že ty tohle číst nebudeš, protože nečteš. Obsah ti nějaký dobrák možná vyslepičí, případně stejně jako v minulosti pointu zkreslí v můj neprospěch. A než aby sis to osobně přelouskala nebo se snažila věc pochopit jinýma očima, budeš mít ihned jasno... Nekončící koloběh.
Jenže já to prostě nechápu. Nechápu, proč po všech těch společných (a krásných) letech bylo nutné mě takhle hodit do jámy lvům a udělat ze mě psance. Přišla jsem tím o největší šance v životě, přišla jsem o místo, které miluji, přišla jsem o kontakt s koňmi, kteří pro mě ve své době znamenali jedinou sociální interakci v práci.
A všechno jen proto, že jsem měla jiný názor. Že jsem si dovolila smýšlet jinak než ty, za což bylo nutné mě exemplárně potrestat. I to přineslo účel, protože teď můžeš být klidná, teď už se nikdo neodváží ti odporovat nebo s tebou nesouhlasit: všichni ti budou vždy přitakávat, i kdyby věci viděli stokrát jinak. Ze strachu, aby neskončili jako já.
Vím, že to mezi námi neklapalo už delší dobu, hlavně proto, že neumím podlézat a přetvařovat se. Vím, že chyb jsem se dopouštěla i já. Ale rozdíl mezi námi je: já bych nedokázala se kvůli neshodám po někom vozit a ponižovat jej, vysmívat se mu. A co hlavně, já bych tě NIKDY nepodrazila. Nikdy bych jen kvůli vlastní uražené ješitnosti z tebe neudělala terč nebo oběť.
Vlastně ti patří prvenství. Jsi první člověk, který mě zlomil, zadupal do země. A za sebe doufám, že jsi zároveň i poslední.
Závěrem bych se měla se ctí rozloučit a s hrdostí ti popřát, ať máš dobře a dosáhneš všeho, po čem toužíš, prostě takové to finální klišé. Jenomže já ti přeji, aby se ti stalo to samé, co mně. Aby tě někdo dlouhodobě vysával, ponižoval a shazoval, a pak megalomansky podrazil. Aby sis hezky prožila dlouhé roky bolesti, schizofrenie, lítosti, prostě aby sis tu křivdu vyžrala do úplného dna.
Protože jinak nikdy nepochopíš, jaké to je.
Tvoje bývalá nejlepší kamarádka (a Bůh mě před takovými dalšími chraň).