Na pořízení vlastního krmítka v našem domečku jsem se těšila jako malé dítě.
Ono mít rej ptáčků za sklem balkonových dveří je prima, u nás výborná pozorovatelna přímo z postele. A tak jsme na sklonku loňského roku pročesávali nejmenovaný hypermarket, protože když tam mají všechno, mohli by mít i krmítka. A fakt že jo, měli.
Jásala jsem. Akorát ta jednotná zelená barva mě úplně neuspokojovala, takže jsem – byť ne úplně bezchybně (viz foto a okraj stříšky) - přetřela vršek, a pak zbývalo už jen vysvětlit mému muži, že instalace krmítka je opravdu životně důležitá a že bez krmítka nebude mít moje existence smysl.
A tak jsem jednoho krásného (hnusného, protože byla zima a sněžilo) přišla domů a krmítko se na mě smálo z balkónu. A mávalo, že chce nějaké to zobání pro ptáčky, což jsem ihned vyřešila, a pak se už jen čekalo na první strávníky.
A dlouho nic. Počet ptáčků nula, což mou frustraci zdvojnásobilo, a už se ve mně fackovala polemika, jestli je na vině kočičí invazní stezka vedoucí přes náš pozemek anebo špatné krmítko. Ono přiklusat do hypermarketu a chtít reklamovat krmítko, že není funkční, protože z něho ptáčkové nechtějí zobat, by samo o sobě mohlo být hodně zajímavé, ovšem kdyby krmítko nemělo přidanou hodnotu střešního tuningu.
Příběh dopadl dobře, přilétly první sýkorky. A hned se tam mezi sebou servaly: nejdříve dvě koňadry vyštvaly jednu modřinu a posléze modřinka přiletěla s posilou tří dalších modřinek a vyhnali koňadry.
Lepší než televize! 
