Je zima.
Roční období, kterému nemohu přijít na jméno ve slušnější formě, a to právě proto, že je mi zima. A co je na zimě nejstrašnější?
Převlékání. A já naprosto bytostně nenávidím, když se musím neustále převlékat: to máte oblečení do zaměstnání, ke koním, do společnosti, na doma, do postele. Pětinásobná převlékačka. A jelikož zimní oděv ke koním znamená systematické vrstvení, máte minimálně čtvrt hodiny o zábavu postaráno.
Třeba dnes odpoledne. Na teploměr jsem se doma raději nepodívala, protože ráno tam bylo 16°C (můj muž se hádá, že 16 a půl, ale jsem si jistá, že blafuje) a pohled na nižší číslo by mi mohl přivodit srdeční slabost.
Ano, z práce jsem utíkala, abych za a) ušetřila čas (každá vteřina denního světla cenná) a za b) abych přežila převléknutí do oblečení, jehož teplota je totožná s tou pokojovou: ale nějak se mi do toho nechce.
Je taková zima, že ani ta žáha mě nechce pálit.
Stojím v šatně a zhluboka se nadechuji.
„To dáš, Kateřino, přece nejsi srab!“
Asi srab jsem, protože nejsem schopna pohybu. Zhluboka se nadechuji podruhé a svlékám si chabé dvě vrstvy ošacení kancelářského.
Zde by měl přijít pocit polovičního vítězství, ale nějak se mi ho nedostává.
Zírám na hromádku (oprava: HROMADU) oblečení (oprava: STUDENÉHO oblečení) ke koním a v hloubi duše doufám, že se třeba stane ZÁZRAK. Že nebudu muset. Že se třeba oteplí. Třeba na osmnáct: v osmnácti stupních když se člověk nasouká do ledové ponožky, ohřeje se aspoň z toho pocitu, ale bohužel nic.
Zima je furt.
Zavírám oči a hlasitě si předříkávám: „Tvůj dědeček přežil několik let v gulagu. Na Sibiři. Bydleli v zemi a neměli ani termo boty.“
Nepomáhá to.
„Před dvaceti lety jsi pracovala v hale, kde bývalo ráno i minus 21, a dala jsi to, celou směnu.“
Je to trošku lepší, ale množství potřebné odvahy stále nepřichází.
„Jestli se okamžitě neposbíráš, koníkové budou mít žízeň!“
Z hrdla se mi vydere pravěký skřek. Běžím k balkonu a zpátky, aby srážka teplotního šoku s tlakem krevního oběhu nevygradovala v kolaps, a poté hupnu do šatny a za pozpěvování „Mexiko, Mexiko, sombréro grande Tequilla!“ se soukám do ledového oblečení a v rychlosti převlečení trhnu světový rekord.
Má to ale malý detail: spletla jsem si foch. V pyžamu ke koním fakt nemůžu! :D
