2015
See the world in green and blue /Díváme se na svět v zelené a modré barvě/
Shrnout 2015 jakkoliv kloudně by nemělo být až tak složité: mezi top roky ho rozhodně nezařadím:-)
Nechci znít přehnaně ublíženě, aby to nevypadalo, že se masochisticky utápím v sebelítosti a neustále vším tím nahromaděným mrskám o zeď, bez schopnosti se prostě a jednoduše nadechnout a hodit to všechno za hlavu.
Ale proč si to nepřiznat? Že nejsem zdaleka tak silná a nad věcí?
Začátek 2015 byl každopádně nejtvrdší životní lekcí, kterou jsem kdy utržila. Ono když pro někoho existujete a dýcháte téměř deset let, slepě a bezhlavě mu podřizujete i vlastní život, protože asi potřebujete mít svůj vzor, svého GURU… A pak místo abyste konečně pochopili, jak se věci reálně mají, tedy že tohle není přátelství, nýbrž jedna z mnoha variant stockholmského syndromu, tak si pořád namlouváte opak.
O jedno životní moudro víc: skutečné přátele a jejich pravou tvář poznáte pouze v krizových situacích a užírat se následky takového „vztahu“ je ztrátou času a energie. A pokud osvědčené „čas všechno napraví“ ne a ne fungovat, tak je opravdu moudřejší vyhledat pomoc odborníka.
A jak poznáte, že toho odborníka potřebujete?
Třeba díky omílanému argumentu „jsem v pohodě, pomoc nepotřebuji, přece mi nehráblo.“
Každopádně celý můj rok byl tímhle zdeformovaný. Podařilo se mi se fyzicky odrovnat (protože manuální práce perfektně potlačuje mozkové činnosti), a přestože jsem snažně doháněla resty všeho druhu, stejně se mi nepodařilo nic, na co bych mohla v roce 2015 hrdě ukázat.
Definitivní ordre bylo vyneseno i v případě mého koně. Na jednu stranu hořce lituji, že jsem si ho vloni do práce na půl roku přitáhla, protože mu to předčasně zkrátilo sportovní kariéru; na druhou stranu ale vím, že kdybych ho tam mít nesměla, zničila bych se psychicky i fyzicky já, a výsledek by byl totožně katastrofální. Těžko říct, jestli ještě někdy budu závodit, ale jsem mému koni neskonale vděčná za každou vteřinu téhle silně návykové záležitosti a nějak si nedokážu představit, že bych do kolbiště vjela s jiným. To pouto zdaleka není o chtivosti a dravosti po mašlích, je v tom něco víc a nepřestávám denně děkovat osudu, že naše duše tímto způsobem spojil.
Spoustu času jsem propsala, oproti minulým dvěma rokům. Třeba z toho nakonec něco vzejde (můj muž se určitě teď směje, protože on toho za stejný čas stihl vytvořit desetinásobek, a co hůř, má všechno hotové:-)
Zamilovala jsem se… Do Berlína. Nejen proto, že se mi tam splnil další velký sen (koncert U2), to město je fascinující záležitost a takhle přesně si já představuji fungující multi-kulti. A doufám, že se tam brzy vypravíme znovu… A znovu a znovu a znovu (i když mají silně klaustrofobické metro).
Ale abych na 2015 jenom nedštila síru a plivance: přestože jsem se rouhala a pravidelně apelovala na „bývala jsem klikař, ale asi už mám vyčerpáno“, poslední dva měsíce nabraly zcela nových obrátek. Zaprvé jsem, i když zatím jen brigádně, nastoupila do zaměstnání, v jehož době „diary“ vznikalo, takže naprosto nejvíc senzační návrat do mé doposud nejlepší práce. A zadruhé jsme se konečně nastěhovali do naší ruiny a pocitu, že každý večer můžu spát po boku svého milovaného muže, se prostě nemůžu nabažit.
Nezávisle na tom, jak tragicky tenhle rok začal! :-)
draace
Prý bych ve svém věku měla přestat používat smajlíky, když už mi bude těch čtyřicet.
Rozmyslím si to, mám na to ještě čtvrt roku:-)
