Ženo moje... To jsem ti asi nepsala, jak jsem fotila sedlo… Nebo jo? :D
Neee :D
No prostě fotím sedlo na prodej, mobilem, a nevejde se mi tam celé.
A protože vevnitř je tma, fotím ho na balkoně na zábradlí.
A couvám a couvám, a opřu se o zábradlí balkonu...
Které ale není přišroubované, takže padá dolů…
Ty vole! :D
A já jsem to - nechápu jak - vybalancovala a dolů do těch cihel apod. jsem nežuchla.
Ale jako - já nestihla ani být sprostá :D
Promítl se ti před očima život? Jako ve filmech? :D
Vůbec.
Mně se život promítá akorát, když mi nejde zabrzdit herka :D
:D
To vidím i fragmenty, který se teprve stanou.
:D :D
Třeba?
Většinou přesně vidím, JAK to dopadne, až se mnou herka třískne o zem,
i jak přesně spadnu - že nejdřív poletím přes sedlo doleva a pak prásk ho ramenem o zem.
A předem vím, co a jak bude bolet :D
:D :D :D :D
Ale jako včera jsem měla totální dejavu…
Jak teď lilo a koně byli ve stáji i přes noc, tak jsem si včera,
když jsem prováděla sprint "stáj-domů-do práce" uvědomila,
že přesně tohle jsem zažívala před nějakými osmi - devíti lety.
Budíček a čekání, než se začne aspoň trošku rozednívat, aby bylo vidět na cestu,
pak honem s koňmi na pastvinu, pak fofrem domů, fofrem ze sebe udělat člověka,
který nesmrdí chlívem a fofrem do práce…
Váhám, jestli napsat „to je krásný“ :D
Taková úplně boží příjemná nostalgie, že to je fakt jako před těmi hodně lety.
:-)
No a pak mi došlo,
že stejně jako před těmi osmi - devíti lety mám na sobě v práci koňský boty...
Tehdy jsem se tomu smála, jaký jsem debil,
a nenapadlo by mě, že se tomu za necelých deset let zasměju znovu.
:-)))