Vcelku
povedená obrázková diskuze, pod mou vzpomínkově laděnou fotkou z parkuru,
ve mně zažehla mnoho forem sentimentu, byť za to tak trošku může i můj počítač,
který nejspíš signalizuje svou vlastní labutí píseň. To kvůli němu špetky
volného času trávím zálohováním dat.
Což jsou
většinou fotky.
Vlastně
mraky fotek, abych byla přesná, a nejednou se jim prohrabuji a s úžasem
zjišťuji, u kolika z nich už si nepamatuji, že jsem je minimálně jednou
viděla, tedy hlavně u těch parkurových.
Jsou to čtyři
sezóny zpátky, kdy jsme s Finem začínali závodit na vlastní triko, což byl
zásadně přelomový rok. A ne proto, že jsme stáli proti celému světu: okolí si dávalo práci projevovat účast nad rozpuštěním týmu a na férovku si dělalo starost,
jak to bez kamarádky zvládneme, co si bez ní počneme a co s námi bude,
jako kdyby její přítomnost zaručovala jediný možný způsob fungování.
V očích všech okolo jsme bez ní nebyli schopni ani dýchat.
Realita
však byla přesně opačná.
Jen díky
jejímu odchodu jsem se nejen postavila na vlastní nohy, ale dokonce jsme s Finem
dosáhli pro nás historického výsledku v žebříčku TOP TEN - dvanácté místo
v karlovarské oblasti. A z jezdců, kteří měli v sezoně
k dispozici pouze jednoho koně, jsme byli coby dvojice nejlepší. Byla to
příležitost začít dělat věci jinak, než jak jsme byli rutinně zvyklí, nebát se
inovací, nestagnovat – tedy rozvíjet se.
A to
všechno bez trenéra, což je takový milý paradox. Trénovali jsme takříkajíc "v polních podmínkách", kdy postavený parkur byl k dispozici pouze na závodech.
Sen o
dvou hvězdách je definitivně pryč, ty už s Finem nikdy skákat nebudeme.
Pachuť hořkosti smolného loňského roku už asi nevyčpí, nebylo mi shůry přáno svůj
jezdecký sen zrealizovat, osud mi naházel pod nohy takové klacky, že přes ně
klopýtám dodnes.
Ale i
přes to všechno, co se nepovedlo, přes všechny slzy zoufalství a
vyčerpávajícího plahočení se k cíli, který se místo přibližování
vzdaloval, jsem vděčná za každou minutu strávenou v jeho sedle. Za každou
setinu vteřiny pocitu „jedno tělo, jedna duše“, za každou absolvovanou překážku,
a tím nemyslím jen ty parkurové.
Že jsem se v šestatřiceti nechala vyhecovat k takovémuhle skákání, že jsem vůbec našla odvahu si udělat licenci takhle pozdě.
Za
všechny jeho štyce a vtipné kozlování v distancích, za jeho heroické
cirkusové kousky „žere Finy“, kdy si se mnou doslova vytíral svou bílou záď a
kdy mi dával diplomaticky najevo, že ať už to vypadá jakkoliv, centrálním
mozkem nás dvou je stejně on.
Protože
my jsme toho spolu prožili opravdu hodně. Vítězství parkurová, vítězství ve
všestrannosti, ale také vyhraná disciplína westernová (tyče) a absolvované
další dvě (reining, barely). Zúčastnili jsme se i dostihu vytrvalostního (25 km), soupeře jsme kosili
ve sprintech nedostihových koní, i pokusy o drezuru proběhly. Máme za sebou
stovky kilometrů vandrů, celodenních výletů, nočních zábav, maškarních, akcí
s dětmi, jízd zručnosti ve stylu WE a lakonicky by se dalo napsat, že
chybí už jen vozatajství, pokud nepočítáme skiöring, silniční bruslaře a těch
pár kmenů, které si bílej po kalamitě vytahal z lesa, aby se z nich staly
přírodní skoky.
To
všechno s jedním jediným koněm, protože životní kůň má být asi opravdu jen
jeden jediný.
A já mu
nikdy, nikdy, nikdy nepřestanu být vděčná.
