Hořké víkendové téma, ale emoce musí ven prostřednictvím klávesnice, jak velí zákon bloggerův.
A začnu Depešákama, neb jejich čtvrteční koncert mi nahrává do not.
Předně má koncertní poloha: sice ne první řada, nýbrž jen druhá, ale okolo mě nefalšovaní depešáčtí fanoušci. Úžasná atmosféra, protože znali VŠECHNY texty, užívali si každičké Daveovo gesto, vyvolávali a skandovali. Nádhera! Jejich nefalšovaná euforie mě vrhala do vzpomínání na skalní fanoušky Michaela Jacksona, na rivalitu o nejlepší místa pod podiem, tipování, kdo z týmu při HIStory ponese českou vlajku, a jestli Michael přidá Blood on the dancefloor. Těžko se to vysvětluje, ale na Michaela jsem během koncertu Depešáků myslela opravdu intenzivně, a o to víc je realita krutější, protože on v kýžené době umíral.
A jen Bůh ví, jestli Gahanovo gesto (Michaelovské zajíknutí e-e) nebylo špatným znamením a zároveň i oním momentem definitivního konce...:o(
Pakliže se dá do kolonky fanoušek zahrnout i dětství, čítá mé Michaelovské fanouškovství 21 let. Za tu dobu se toho událo strašně, strašně, strašně moc. Sentimentálních vzpomínek mraky, bývali jsme úžasná komunita. Před turné jsme doma vyráběli transparenty a lámali si hlavy, jak na sebe upozornit, protože fantazii se meze nekladou, a osobní setkačky s Michaelem z toho občas káply (byť beze mě). Spávali jsme v parcích, nádražích i před hotely a užívali jsme si "spolu": my fanoušci na straně jedné, na druhé idol. Tahle symbióza totiž funguje, protože není jasnějšího důkazu, než právě přízeň fanoušků! A kreativní a vynalézaví fanoušci jsou nevzácnějším artiklem:o)
Za post fanouška jsem se nikdy nestyděla. V posledních deseti letech jsem tuhle identitu raději ukryla, protože společnost podobné excesy nestráví (přijatelné je pouze fandění hokeji), a nepochybuji, že jakmile vyjde najevo, jak hluboce se mě dotkla smrt někoho, kdo mi v životě věnoval pouhou půlminutu pohledu, vzbudí to další vlny nepochopení. Plus domněnky o mé duševní nevyzrálosti. Protože přece ještě nejsem vdaná, nemám pět dětí a ještě truchlím kvůli zpěvákovi.
Jenomže vymažte z paměti tolik let, kdy jste něčím žili, zbavte se vzpomínek na všechny ty lidi, které jste poznali! Nepopírám, že úplné začátky fanynky byly pubertální, platonická láska se vším všudy a zbožňování, ale která holčička tímhle vývojem neprojde?
Platonické stavy pominuly, ale post fanouška mi zůstal. Michaelově hudbě jsem definitivně propadla v r. 1988 (možná 1989) a vydrželo mi to dodnes, protože jeho tvorba je (a zůstane) geniální. On byl skutečný showman! Svého času jsem se angažovala ve fan-clubech, takže Michael s námi takříkajíc bydlel a stal se logicky kouskem mého života. Nikdy jsem nebyla jako ostatní holky na intru: nutkání "tvořit" bylo silnější než kouřit na lavičce před klubem a plkat o tom, co na sebe. Kolik lidí má od nás doma VHS s videoklipy a dalšími většinou pracně a těžce sehnanými nahrávkami? Před patnácti lety nebyl internet, natož YouTube, všechno se muselo pracně shromažďovat a ještě pracněji množit. Originál CDčka The Jackson 5 musela DJM koupit v Paříži, a kvůli prvním orginálním VHS jsem po městě roznášela zpravodaje, abych si je mohla koupit v Německu.
V posledních deseti letech mou aktivní činnost fanouška nahradili koně, protože sedět na dvou časově (i finančně) náročných židlích nešlo. Což je svým způsobem logické: komunita ryze koňařská nikdy nepochopí, jakými emocemi prochází fanoušek, stejně jako nekoňařskému fanouškovi hlava nebere, co druhá skupina vidí na poskakování kolem hajter. Ale duše fanouška mi zůstala. Díky internetu jsem měla veškeré informace naservírované pod nosem, většinou z ověřených zdrojů. Občas jsme Michaela zdrbli a samozřejmě jsme doufali, že se k hudbě vrátí.
Můj život šel dál a Michael v něm tak nějak pořád přítomen byl. Nejednou jsem uvažovala nad tím, že se mezi aktivní fanoušky vrátím, ale co si budeme namlouvat, časově jsem se nechytala. A jestli mě něco zpětně bolí, tak mé sobecké "Jako tři děti fajn, asi bylo nutné stáhnout se do ústraní a věnovat se rodině, ale co my, fanoušci? Na nás se ohledy neberou!" A na otázky, jestli ještě jakože fakt žeru toho Jacksona, jsem odpovídala "Ano, ale s ním je teď nuda. Má děti, a asi už z něho nikdy nic nevypadne..."
Kéž by tomu tak bylo. Měl se vykašlat na comeback. Mohl tady být s námi i nadále, ač jen prostřednictvím zpráv prosakujících z jeho přísně střeženého soukromí na opačné straně světa. Stačilo vědět, že si užívá toho, po čem intenzivně toužil (děti), a že je tudíž i přes nepřízeň novinářů a nesoudných primitivů, kteří věří zprávám bulváru, šťasten. Bohužel, nic netrvá věčně:o(
draace
Polemika bude i zítra.
Zapalte si doma svíčku, kdo chcete uctít památku. Na kolektivní sešlost nemám odvahu, to přiznávám na rovinu.
