Že nesnáším telefonování, se tak nějak už podvědomě ví. Při telefonování totiž nemůžete odezírat, a když vám telefon zazvoní na rušné ulici, kde zrovna jede kolona aut…
Prekérní situace.
Paní na druhé straně imaginárního drátu mou žádost o přeposlání informací evidentně považovala za vtip, zatímco já prosila o zopakování, protože jsem jí prostě a jednoduše nerozuměla (poslání mailu je v dnešní době neřešitelným problémem).
A tak jsem si botou do hlíny vyryla aspoň datum a nechala si po telefonu popsat, kudy tam, když už se tedy mám dostavit na pohovor.
A tak jsem se pohovor dostavila, abych na místě zjistila, že nejde ani tak o pohovor, jako spíš o nábor, a sedělo nás tam plus minus deset. A když nám posléze rozdali dotazníky k vyplnění, kdy první řádek tvořila otázka „O jakou pracovní pozici máte v naší firmě zájem?“, nasázela jsem tam všechno, co sázím do všech těch data shromažďujících vynálezů dnešního moderního světa. Přesně se mi to vešlo do chlívečku, a po bleskovém vyplnění zbylých položek jsem zjistila, že jsem asi moc rychlá, protože kolegyně se teprve lopotily se jménem a příjmením.
A již jsem tušila zradu.
A tak když po samotné prezentaci o otevření zcela nové provozovny shánějící desítky operátorů došlo na pohovor, kdy si nás personalista a jeho kolegyně volali každého sólo, na úplně první otázku „Tak co na tohle všechno říkáte?“ jsem popravdě odpověděla, že jsem tady asi omylem. A to zhruba ve stejné chvíli, kdy pán upřel zrak do mého dotazníku.
„Aha, hm, hm, tvorba obsahu www stránek, fakturace, základy účetnictví… Proč nám poslali zrovna vaše nacionále, my nikoho takového nehledáme… Ale když už jste tady, jak se vám líbila naše prezentace?“
Jsou chvíle, kdy vám prostě nedojde, že jde o tzv. konverzační otázku, na kterou stačí odpovědět pěti slovy, třeba „moc se mi líbila, děkuji.“ Jenomže to byste nesměli být nadšený rádoby spisovatel, který nesmírně rád rozebírá a zhodnocuje, a tak jsem se rozpovídala. O pánově vystupování, o propagačním filmu, o konkrétních aspektech, dojmech, pocitech… Vypíchla jsem pánovy výborně situované vtipy, stejně jako naprosto ukázkově odvedenou fázi psychologickou, na rozdíl od úzkoprsé kolegyně. Protože ten člověk sám o sobě byl klenot, v téhle pracovní pozici! A diplomaticky jsem načrtla i pár nedostatků, které by se daly z pohledu „účastníka náboru“ vylepšit.
Že na mě pán hledí užasle a s otevřenou pusou, mi došlo se zpožděním, takže jsem mluvní cvičení ukončila. A celou tu absolutně trapnou situaci se mi podařilo „zabít“ hláškou, že to neříkám proto, abych někomu zalézala někam, že to je můj čistě subjektivní pohled na věc.
Někdy je asi opravdu lepší mlčet.
Nicméně další fáze pohovoru vyrazila dech mně: „No to bych se na to podíval, abychom vám tady nějaké místo nenašli.“
A zatímco jeho kolegyně působila dojmem, že by mě nejraději se všemi těmi řečmi vykýblovala, rozhovořil se pán, jak už ho s prominutím sejří všichni ti namachrovaní absolventi, kteří se tváří, že vědí všechno, byť nevědí nic, a že by v týmu ocenil zralého pracovníka s vlastním názorem.
Po týdnech, kdy většina mých žádostí o pracovní místo končila v koši kvůli „vdaná a střední věk, to je jasná hrozba mateřské dovolené, takže nezájem“ doslova balzám pro uši i duši!
Bohužel happy-end se nekonal, neboť přišla na řadu otázka aktivní němčiny, nebo alespoň angličtiny, kdy jsem musela přiznat barvu, a po pánově „a všimněte si, jak velmi nerad si vás tady škrtám“ jsme se rozloučili. Velmi srdečně, s vtipkováním.
Vlastně jsem ráda, že jsem se účastnila, protože tohle byl zase jiný úhel pohledu na pozici personalisty. Ten člověk byl opravdu výborný: šarm, šmrnc, uměl se vyjadřovat srozumitelně a hlavně to nebyla nuda. A to se cení! :-)