Přesně před deseti lety, touhle dobou, jsme se poprvé viděli.
Svítilo sluníčko, hustě kvetly pampelišky. Stál jsi ve stáji, v boxu vedle svého polobratra, a můj první dojem byl „Co TO je? Chlaďák??“ Nic proti beganům, ale já chtěla koně na živější ježdění, a po roce a půl v dostihové stáji se mi poněkud „zkreslilo“ vidění. Prostě jsi mi přišel abnormálně mohutný: ta kopyta, klouby i hlava… Brrr.
Jana k Tobě vešla, že Tě pohladí, ale Tys po ní cvaknul zubama. Bylo mi vysvětleno, že jde o pozůstatky hřebčích hormonů, které odezní časem. A já nedokázala říct, že tohle „monstrum“ asi spíš nechci než chci, přestože jsem s Tvou koupí počítala předem. Přece jen, byl jsi posledním potomkem Bajky. Právě kvůli mámině krvi jsem Tě chtěla mít, aby mně a především Ivě připomínal léta strávená v přítomnosti ryzky, kterou já jsem tehdy dětským okem sledovala z bezpečné vzdálenosti („To je svině, k té vůbec nelezte, smradi!“), a jejíž poslední roky života zhuntovaného sporťáka na odpočinku patřily právě Ivě.
Má nerozhodnost byla vyplněna větou „Chceš ho ukázat i venku?“ A tak že jo, když už jsme tady. A venku ses předvedl, na lonži. Poprvé a naposledy ses nesl jako hřebec, lesklá srst se odrážela v paprscích odpoledního sluníčka, byl jsi sice mohutný, ale zároveň i majestátný. Předváděl jsi se, vysoké chody, hrdý pohled. „Tak jo“, zněla moje odpověď, přestože moje naivní a nezralé nitro svádělo boj s „Opravdu takového slona chceš?“
Nebyl jsi koněm pro mě, nehodili jsme se k sobě: Ty bohém, já drak. Ale i přesto jsme fungovali ve vzájemné harmonii; byl jsi mým parťákem i učitelem, respektoval jsi mě, ač jsi nemusel, a následujících pět let jsme sdíleli spolu. Byl jsi mou skutečnou školou, co se týče vlastnění koně; z chyb jsem se poučila víc než dostatečně a ze zkušeností těžím i nadále. Nelituji jediné chvilky strávené s Tebou.
Naše cesty se rozdělily sledem událostí, které k životu bohužel patří. Často se mi o Tobě zdává: že vozíš děti na jízdárně a jsme za Tvou přítomnost rádi, že se těším, až si Tě přivezu domů a budeš v ohradě spolu s Finem (malej a velkej). Realita je však jiná, vždyť smutný konec Tvého života nás zasáhl všechny.
Strašně, ale opravdu strašně moc mi chybíš.