Cože se vlastně událo?
Přesně před 5 lety jsem odkoupila Fina. Pamatuji si na to, jakoby to bylo včera: jak jsme s Móňou v autě přepočítávaly popůjčované peníze. Kůň u mě byl již 7 měsíců, během kterých dluh jeho majitele za ustájení a trénink narůstal: plán tudíž zněl buď koně odkoupit nebo ho vrátit zpět. A představa, jak labilního drobka vracím na celodenní řetěz… Kovář se vyjádřil jasně: víc než dvacet za toho kripla nedávejte.
Na majitele koně jsme vyrukovali s fakty: ze zvířete nikdy nic nebude, ale na kodrcání s dětmi po obvodu jízdárny stačí. Navíc jsem měla od exekutorů ověřeno, že se mu obě firmy potápějí, takže zbývala otázka, kolik si za koně řekne. Nabídla jsem deset, ale neklaplo to: prý slušný původ, že maminka účastnice Velké Pardubické a steeplů v Německu, a krásný kůň k tomu… Inu, krásný by byl, kdyby od odstavu netrčel uvázaný na štontu, do svých tří let. Ale uměl se krásně vzpínat, to je fakt. První dny se vzpínal téměř pořád, protože nic neznal: auta, štěkající psy, zrcátka, ševelící větve... Chodila jsem na procházky s koněm, který když uzřel bubáka, tak se zvedl. Vodítko jsem měla dostatečně dlouhé, tak jsem v klídku posečkala, než zase bude na všech čtyřech a pokračovali jsme dál.
Konečná cena zněla 18 tisíc. V dnešní době cena nejlevnějšího slušného sedla. Papíry od koně jsem naštěstí měla já, takže majitel podepsal smlouvu i přijetí peněz, a mně se ulevilo. Když pominu smutnou skutečnost, že „zachráněním“ jednoho koně jsem byla nucena udat toho druhého (Bobánka), jednalo se o den zdařilý. Takže čtrnáctého února se u mě Valentýn fakt nechytá:o)
draace
Dnes mimořádně zpruzené.
Víc než je zdrávo:o)
