…na jaře 2014
Sedíme krátce před sedláním u kafe a probíráme klubové záležitosti, načež z bosse vypadne "koní mám na ježdění moc… Ty dvě nejhorší bych oželel."
A hned je vyjmenoval a nastalo takové to divné ticho, načež jsme se na sebe s Kibickou němě a rádoby vyčítavě podívaly (ona za jednu, já za druhou).
A bossova krásná a vtipná žena zaměří na Kibicku: „Neříkej mi, že i ta druhá je tvoje milovaná pipinka?"
Načež boss rozšafně pravil "ta druhá je Káti…"
Protože my si s Kibickou fakt umíme vybrat:-)
Nicméně fakt, že boss zkusí přehodit minimálně dva koně na jiné jezdce, ve mně zažehl plamínek naděje, byť jen symbolický. Třeba by „nejhorší“ kobyly zůstaly ve svých základních kategoriích, bez ambicí postupovat do vysokých soutěží, a třeba by je mohli jezdit i horší jezdci.
A třeba bych dostala i já šanci startovat na milované kobyle, protože naděje přece umírá poslední…
…na sklonku jara 2015…
Jsem asi vizionář, tak trošku, protože rok se s rokem sešel a mé představy se do puntíku naplnily: jen s rozdílem, že v sedle milované kobylky jsem neseděla já, nýbrž někdo, kdo ji naprosto upřímně nesnáší. Vím, že emoce tohoto typu do závodění nepatří, i že je to věc majitele, komu koně svěří: ale prostě to bolí. Protože jestli si někdo s tou kobylou opravdu rozuměl, byla jsem to já, akorát že já teď za ní nesmím, ani se přijet na ni podívat. Mohu maximálně tak hořce litovat, že jsem místo vlastních jezdeckých ambicí upřednostňovala mezilidské vztahy, které se ve finále stejně obrátily proti mně.
Protože pravda a láska ne vždy vítězí.
Pointa tohoto výlevu?
Bojujte.
Bojujte za každičký svůj sen, i kdyby sebevíc naivnější, držte se ho zuby nehty, a to i za cenu, že budete muset překročit hranice vlastního morálního předsvědčení. Já jsem to neudělala, „přes mrtvoly“ jsem nešla, a bylo to rozhodnutí špatné. Místo upínání se na minulost jsem se měla opřít o budoucnost a využít možností, dokud byla příležitost, a hlavně nenechat sebou vytírat někým, za koho jsem dřív byla ochotná dýchat.
Teď nemám nic a dobře mi tak :-(