A divte se mi, že nechci řídit! :-)

Funkce doprovodného vozidla v rámci přesunu veterána (co kdyby se něco porouchalo) jsem se zhostila s pocitem „to je výzva“, byť jsem v duchu doufala, že se nic neporouchá.

Protože představa, jak já za sebou táhnu na laně auto, je sama o sobě dostatečně absurdní. (Tedy pokud nechcete obě auta urychleně poslat do šrotu.)

A tak jsem Škodě Octavii zamávala, a že zavřu vrata, a pak ji někde dohoním. Ono „někde“ jsem si představovala zhruba za pět minut… Ale Frost s Oktávkou nikde, ani po deseti minutách. A ani po patnácti. Po půl hodině stíhací jízdy, kdy celková trasa měřila zhruba 40km a půlku jsem již měla za sebou, jsem došla k závěru, že evidentně jedu úplně jinudy, než jsem jet měla, byť bych s klidnou duší přísahala, že se mělo jet tudy. A Frostův veterán stále nikde, zatímco za mnou se tvořila velmi rozmanitá kolona.

Kolona aut za bílým pickupem není ve zdejších krajích nic neobvyklého, což všichni, kdo naši white-cow-car viděli zblízka, plně chápou. Prostě jsou auta, se kterými je lepší se přesunovat „opatrně, ale řidič monstrózního autobusu za mnou evidentně o nepředvídatelném chování všech mých pedálů (hlavně brzd) neměl tušení, soudě dle jeho chování. Přitom zrezlá karoserie vidět je docela z dálky… A to jsem jen kvůli němu nejela obligátních pade, nýbrž i osmdesát (občas).

A Frost nikde. A já se pomalu smiřovala s faktem, že do KV vjedu v pozici „sama“ a čekají mě minimálně tři kruhové objezdy a hlavně nutnost nepřehlédnout dopravní značky, což je přesně ta věc, se kterou se potýkám pokaždé, když se spojuje víc silnic a já nemám nejmenší tušení, kdo má přednost.

A že lidi jako já za volant nepatří, jsem definitivně dokázala na semaforu u Bečova, který pouští auta na střídačku, protože půlka silnice je uzavřená. Že jsem červenou barvu a semafor zaregistrovala, je sám o sobě zázrak, protože jsem k němu samozřejmě přijela coby první, se svou kolonou za sebou. A že tedy zastavím a počkám, tedy. A až když jsem semafor měla za zády, mi teprve došlo, že takhle na něj asi neuvidím, a s vědomím, že jsem právě složila doktorát řidičské debility, jsem čekala, jestli se nějaké vozidlo z početné řady za mnou uráčí dát mi znamení, že už je na semaforu zelená.

Jenomže chlapi řidiči jsou pěkné svině. Ani jeden. Nechali mě v tom vykoupat:-)

Až teprve motorkář využil situace, propletl se kolonou a hurá do pruhu, velmi opatrně, protože si byl vědom faktu, že za volantem prvního auta sedí debil. A zde jsem se jako svině hezky zachovala já, protože jeho jsem pustila, ale ostatní už NE (z principu), a stylem závodníka F1 jsem se rozjela z nuly na sto, byť to technický stav mého vozidla fakticky neumožňuje. Protože mi bylo naprosto jasné, že řidič autobusu udělá cokoliv, aby toho debila před sebou předjel, dokud je příležitost.

Nepředjel. Jsou situace, kdy i debil umí bezchybně (a svižně) rozjet. Není jich moc, ale existují, k neradosti řidiče autobusu, kterému se o mé spanilé jízdě bude zdát až do smrti smrťoucí, protože se mě o pár kilometrů dál pokusil zabít. Sice nenápadně, ale pokusil.

Frost mi později vyprávěl, že on naopak čekal, že za ním bude mega kolona, protože tamější silnice jsou magnetem na situace, že když už náhodou je možnost předjet, zrovna něco jede v protisměru, a že mu přišlo divné, že za jeho veteránem není ani jedno auto, že ho za celou dobu předjela snad jen tři. A bodejť by ano, když provoz pár kilometrů za ním brzdila jeho zákonitá žena, která sice jeho veterána rok výroby 1965 dohnala až na nějakém pětadvacátém kilometru ze čtyřiceti, ale dohnala (!), a jelikož již nebylo potřeba „spěchat“ (z pohledu řidiče moderního autobusu „brzdit provoz"), zpomalila tak, aby mezi ní a veteránem bylo dost místa na předjíždění.

Ale že se mi tam pokusí nacpat autobus v místě, kde si nemohl být jistý, že ze zatáčky něco vyjede… A vyjelo. A rychle. A najednou jsme na silnici byli tři vedle sebe, a spoléhající na fakt, že za autobusem snad žádný další takový primitiv nejede, jsem prošlápla brzdový pedál a že se tam snad poskládáme.