Co je vlastně Hubertova jízda?
Doufám, že se na stránkách blogu neopakuji, ale osvěžení paměti neuškodí. Hubertova jízda je novodobá podoba Lovu na lišku. Parforsními hony se svého času bavívala šlechta: lišky ani jiná zvěř už se na koních neloví, ale „zvyk“ setrval. Většina jezdeckých klubů právě „Loveckou jízdou“ ukončuje sezónu. Kromě domácích jezdců a koní se pozvou i hosté, a dle zaběhnutého scénáře se odehrává schéma jako v dobách minulých: je vypuštěna liška (předem určená nejzdatnější dvojice jezdec a kůň, nesoucí liščí ohon), a ta je pronásledována lotem „lovců“, kteří jsou po stopě „lišky“ vedeni masterem honu. Trať vede různými kouty přírody, koně překonávají rozličné překážky a vyvrcholením „honu“ je získání liščího ocasu: novopečený majitel liščího ohonu se stává králem lovu. Variant, kterak přijít k liščímu ocasu, je několik: někde se liška hledá, někde je třeba ocas drapnout během jízdy, záleží na pořadatelích.
My lišku nehoníme. My jsme si před čtyřmi lety až těsně před akcí uvědomili, že liščí ohon neseženeme, takže jsme jej nahradili lvím, a od té doby se v našich krajích loví Lev (ano, typické české lesní zvíře). Ono vůbec celé „naše“ pořadatelství Hubertovy jízdy (přejmenované na Podzimní radovánky) je pochybné, a letos to platí dvojnásobně. Vloni jsem přípravou akce strávila přes šest týdnů, z nichž jsem denně obětovala 3-6 hodin času, a to prosím ve snaze zorganizovat fantastický den, na který budou všichni vzpomínat. Když pominu fakt, že místo původně plánovaných 19ti koní, neb počet koní přesahující 20 už notně překračuje kapacitu jízdárny a k organizaci potřebných lidí, se nás tam nakonec mačkalo 36, tak plynulý chod akce ztroskotal kvůli „spolupořadatelce“, která se na zahájení dostavila o hodinu později. Nervy mi ruply poměrně brzo, vyčerpaný mozek zahlásil STOP, a kdyby se mi nedostalo psychické podpory Kay, zřejmě bych s úsměvem chovance Bohnic odkráčela domů: kůň nekůň, Hubert – neHubert.
Letos? Letos to bude ještě zajímavější. Už jenom zvolení data se mi nepovedlo, protože většina lidí, které bych tam ráda měla, v danou sobotu nemůže. Očekávám, že natruc a najust bude tuto sobotu překrásné slunečné počasí, abych měla ještě větší vztek, že jsem termín o týden posunula. A samotná příprava? Žádných 6 týdnů. První práce jsem zahájila výrobou pozvánek, kdy jsem téměř dvě hodiny čučela do fotky ve snaze si ujasnit, jaký tam chci rámeček, a to necelých 10 dní před akcí. A dál? Není hotového nic. Moňa šije stužky, na které se mi nějak záhadně podařilo v počítači stvořit kolečka, ale prekérka je s tiskárnou, která nehodlá fachat tak, jak draace píská. Překážky? Juknutím do kůňova on-line deníčku si sami ověřte, v jakém jsou stavu (kliknutím ZDE). Jako plány má trenérka veliké, kde všude budou skoky a kudy se super pojede, ale nějak mi pořád nejde do hlavy, kdy to hodlá zrealizovat, kór když ji tradičně sklátila předHubertovská chřipka. Kdo vykope nový brod, když je v řece hodně vody? Kdo vyseká překážky z trnek a šípků? Kdo zařídí, že místo oněch 15ti hostů, které mám v plánu, nepřijede koní 40?
Necháme se překvapit. Údajně mívají hekticky připravené akce největší úspěch. Doprovodné soutěže mám naštěstí naplánované už dlouho předem, takže nezbývá než se pomodlit za počasí, ve kterém nebudou třeba ani pláštěnky, ani sněžnice.
Muhehe.
Daja Swito
které je to letos absolutně FUcK.
Žádné nervy, že jo. Zatím:o)