Tak jak to vlastně letos bylo…
Sen o dvou hvězdách na dosah?
Pár týdnů přemítám, jestli letošní sezónu rozházet do kapitol, jako v předešlých letech. Ale s manželkou jsme došly k závěru, že z hlediska návaznosti bude lepší elaborát coby celek. Celek mapující zřejmě můj nejhorší rok, napěchovaný takovým množstvím zoufalství, beznaděje a lítosti… A doufání, že se karta třeba obrátí.
Neobrátila.
A přitom to začalo fantasticky. V březnu se mi naskytla příležitost, která se pravděpodobně již nikdy nebude opakovat, a to připravovat si Fina na závody v místě, kde jsou podmínky na trénink nejlepší z nejlepších. Touto formou bych ještě jednou ráda poděkovala majiteli areálu, že mi vyšel vstříc, protože kdo nezažil, nemůže pochopit. Už žádné improvizace kvůli počasí. Žádné „není kde skákat, jízdárna je vytopená“. Žádné vyčerpávající lítání z práce ke koni anebo od koně do práce a sezení na dvou židlích zároveň: všechno hezky v jednom místě, a co hlavně – pod dohledem, bude-li možnost.
Nepopsatelný pocit, okořeněný heslem „nastal čas splnit si své sny“. Plus uspokojivé vědomí, že už nebudu jen s vidlemi v ruce lítostivě pokukovat z okna stáje, protože i já budu moci denně jezdit. Bude ze mě zase jezdec!
Pozice ošetřovatelky koní je krásná práce, ale pokud v náplni nemáte ježdění, tak i krapet nevděčná. Sledujete, jak ostatní jezdí, zlepšují se, posunují se, a samozřejmě jim závidíte. Strašně moc, proč si to nepřiznat? Závist je hnusná vlastnost, ale s realitou jsem byla seznámena bez okolků hned na začátku roku: „Na jízdárnu? Zapomeň! Kobyly si boss bude jezdit výhradně on sám“.
Za zeptání nic nedáte, aspoň že mi to cvičitelka řekla na rovinu. Prostě smůla.
Naštěstí náčelníkovi nečinilo problém svůj vlastní záměr příležitostně porušovat. A já jsem mu za to neskonale vděčná! Jen díky němu jsem já, absolutní jezdecký niemand, mohla zažít krásy jízdárenské řehole v sedle přiježděných frísů. A těch pár lekcí s bossem, které bych spočítala na prstech jedné ruky, mi dalo víc, než celý můj dosavadní jezdecký život.
Frís je totiž z hlediska výuky ideálním koněm: pokud fríse jezdíte blbě, nesvezete se. V jeho sedle výrazně cítíte změny z „dobře“ na „špatně“ či naopak, protože pokud máte v klusu dojem, že vás něco mlátí lopatou přes záda, v koni určitě chyba není. A ani skutečnost, že po každé takové lekci jste fyzicky zralí maximálně tak na převoz do LDN, nic nemění na nadšení, že jste konečně okusili „to ono". „To ono", o kterém jste sice roky předtím vášnivě diskutovali, ale jen v teoretické rovině, páč vaše praktické snažení s „tím“ mělo pramálo společného (vlastně vůbec nic, vyjma faktu, že se při „tom“ sedí na koni:-)
A samozřejmě strašně moc chcete „toho onoho" dosáhnout i u vlastního koně. Přijezdit ho. Pardála, který celý svůj bílý život chodí ve třech stopách, natažený a ještě s jelením krkem. Nutkavá touha nevypadat na jízdárně jako debil, když všem ostatním koně fungují, mi naprosto zatemnila mozek, a tak místo abych se od samého začátku věnovala bidlům, jsem se vrhla na zřejmě nejtěžší životní boj se všemi fyzikálními veličinami, které můj kůň naprosto systematicky popírá, a tím byly základy drezury.
Přece když je drezura základem pro parkur, MUSÍM mít koně přiježděného!
(Zde by se hodila trefná poznámka o výjimkách potvrzujících pravidlo, ale nebudu předbíhat.)
Plna optimismu a vidiny splněného snu jsem Fina v březnu přestěhovala, a že můžeme začít. Už jen fakt, že bílej byl naposledy pod sedlem v půlce října, mě měl před experimenty varovat. Bohužel místo zdravého rozumu v mém mozku bujela představivost a živě a v barvách jsem si malovala, jaká to bude paráda, až s bílým vyjedu reprezentovat nový klub, nový kolektiv. Jsem totiž reprezentační typ (což je docela debilní vlastnost, pokud nemáte koho reprezentovat) a nic jsem si tudíž nepřála víc, než právě moci reprezentovat. Být rovnoprávnou jednotkou týmu, tedy JEZDEC. Akorát že čím víc jsem toužila, tím víc se všechno dělo tak, aby to ani jednou nevyšlo. A jak jsem si na začátku roku myslela, že neexistuje nic horšího než po něčem strašně moc dychtit (skutečně „jezdit“, nikoliv se jen vozit na vycházkách), ukázalo se, že ještě mnohem horším je se o to strašně moc a zároveň marně snažit - aneb čím víc se snažíte, tím víc vám to nejde.
Protože přesně tohle se bez přestávky dělo.
Můj milovaný kůň mi během půlročního re-drezurního „výcviku“ dokázal, že paranormální jevy existují. První týdny jízdárny považoval pravděpodobně za špatný vtip a podle toho se i choval. Po zimní (půlroční) pauze jsme tři neděle pracovali pouze v kroku, kdy jsme procvičovali uvolňování a přilnutí, což jsou přesně ty termíny, které pro něho mají ekvivalent sprostého slova… Zpočátku se tvářil soucitně a chápavě, zřejmě aby mě zmátl a přesměroval mou koncepci jinam, ale postupem času dospěl k názoru, že už to fakt přeháním a že míra jeho benevolence k tomuto typu práce již překročila hranice. A zatímco já snaživě hledala cestičky k dosažení cíle, on stejně rychle (a na rozdíl ode mě úspěšně) sestavoval odboj, a tak jsem z jízdárny pravidelně odcházela v slzách.
A také s rozhodnutím, že na tohle fakt nemám a že končím (což mi zpravidla vydrželo do druhého dne, kdy jsem celý masochistický pokus v naprosto stejné verzi zopakovala:-)
A v této režii čas letěl, den po dni. S neutuchající vírou, že se to přece jednou musí zlomit, jsem se plácala v něčem, na co prostě jezdecky nemám a nejspíš již nikdy mít nebudu. Párkrát se mi podařilo být v dobrou chvíli na dobrém místě, tedy poblíž bosse, který i ve svém nabitém programu zvládl hodit okem a vznést k mému amatérskému snažení konstruktivní poznámku (radu), kdy každá taková měla cenu zlata. I pár kladných hodnocení padlo, a to měl člověk aspoň chviličku pocit, že Bůh možná existuje, aneb kam se hrabou emoce z vítězství na Olympiádě...
... ještě kdyby po každém takovém Olympu nepřišla studená sprcha, protože na ty je můj kůň expert.
Protože čím víc trénujete, tím víc to stojí za hovno…
V předešlých letech jsme razili teorii, že když už nic nepředvedeme, tak aspoň ať dobře vypadáme:-) Letos jsem také chtěla vypadat dobře, ale jezdecky, nikoliv out-fitem, a cílem bylo zúročit to žalostné málo, čím jsem disponovala, ve snaze se posunout.
Tím posunutím mělo být absolvování parkuru L** a to korektně, tedy stylově. Výkon, na který mohu být hrdá. Místo toho jsme já a můj kůň figurovali coby názorná ukázka „Jak to nemá vypadat“, kdy jsme se sice na jízdárně o „něco“ pokoušeli, ale evidentně každý o něco naprosto jiného. V zásadě by bylo rychlejší dosáhnout přilnutí a shromáždění u koně houpacího, než u Fina, a sen o přiježděném koni se postupně měnil v „niemand-neverending-story“. A naprosto nejhorší bylo, že můj fantastický bílý skokan se nemohl pořádně ukázat ani v hodinách skokových… A tak mi využití luxusních tréninkových podmínek ve finále bylo naprosto k ničemu. Úplně k ničemu, protože osud tomu nechtěl.
Že sen o absolvování dvou-hvězdového parkuru neklapne, jsem věděla již o prázdninách. Všechno se odvíjelo dle schématu „špatně“: Fin sice skákat začal již na konci dubna s Kibickou (velmi jsem stála o to, aby si alespoň ona mohla splnit jezdecký sen), ale na konci měsíce mi Fina na pastvině zranilo stádo a pár týdnů byl mimo provoz. V květnu se sice podařilo s Finem vyjet na struženské závody (s Kibickou), ale s obrovskými problémy během přepravy. V červnu jsem si v tréninku s Finem konečně zaskákala i já a doufala jsem alespoň v jedny závody, ale z prvních bílého vyřadilo pokousání na zádech a z druhých kulhání.
Podtrženo sečteno, skokové tréninky „pod dohledem“ jsem já absolvovala přesně tři. Tři za celý půlrok! A nefigurovalo v tom nic jiného než skutečnost, že co se mohlo podělat, podělalo se dvojnásobně. Fina trápil úlomek bodcové kosti, a pokud byl pan kůň náhodou zdravotně fit, tak si buď ušlápl podkovu, nebo kašlal anebo byla rozbitá závlaha a v prachu jízdárny se dva týdny skákat nedalo. V polovině prázdnin jsem se už bála dopředu hlásit „Můžu jít s vámi skákat?“, protože pravděpodobnost, že z toho „nějak“ sejde, byla neúnosně vysoká, smůla se mi lepila na paty doslova absurdně.
Aspoň že ta Kibicka si zaskákala, když už ne já.
První (a zároveň poslední) „reprezentační“ příležitost jsem musela pohřbít kvůli přepravě, neboť můj drahý kůň odmítl nechat se převážet přepravníkem. Po deseti letech cestování, kdy se jezdilo vším možným, kdy se k němu přikládali i vykládali koně cizí, kdy jezdil sám, ve dvojici, na volno… Prostě problém. Vyzkoušeli jsme všechno možné, a když se nebylo čeho chytit, požádala jsem o chiropraktické ošetření a najala si dopravkyni ochotnou vozit mého koně maximální rychlostí deset, po okreskách. A že zkusíme jet na konci srpna na military, a že když tohle z hlediska přepravy nedopadne dobře, že to se závoděním definitivně balím.
Na všestrannost jsem Fina nachystaného měla, ale vítězství jsem si vůbec neužila. Předně kvůli mému stresu z přepravy, kdy jsme měli oči nalepené na displeji a sledovali Fina, jak se snaží i přes dělící pásy nalehávat na stěnu vleku. Zadruhé jsem nesehnala pomocníka, takže jsem z nutného oběhávání byla slušně uštvaná a zatřetí hořká zkušenost z doběhu crossu. I přes obavy z přepravy, kvůli kterým jsem sežrala kila antidepresiv a dva dny téměř nespala, jsem se na military těšila, že si po letech společně zazávodíme a bude to aspoň trošku jako dřív. Ale realita mě naprosto vyškolila. Hlučná scéna, která nastala po skončení crossu, mě naprosto odzbrojila a vítězství mě vlastně ani netěšilo, protože mi bylo líto Štěpánky. A ani se nebylo komu zčerstva pochlubit, žlutou mašlí, můj chlap musel do práce a celé to bylo takové smutně osamělé, takhle jsem si pokoření rosnického titulu nepředstavovala.
Přeprava Fina ale dopadla uspokojivě a doporučení cestovat co nejčastěji, aby kůň svůj blok odboural, jsem si k srdci vzala. A že zkusíme drezuru, že třeba se nějaký zlomek výsledků mých mnoha marných hodin strávených na jízdárně, ukáže…
Neukázal. Protože zázraky se nedějí ani v drezuře.
I když faktem je, že poslední jsme nebyli:-)
Další závody jsme museli odpískat kvůli počasí, jak jinak než ty, které jsou kilometricky nejblíže (což mě mrzí hlavně kvůli Kibicce, přála jsem si, aby alespoň ještě jednou s Finem vyjela).
A následovaly další, opět s mnoha organizačními komplikacemi, protože abych stihla jak práci, tak i závody, musel kůň odcestovat v šest ráno a být na závodech bez dozoru až do desíti, stejně jako od tří do večera do devíti. Sice jsme z druhé soutěže přivezli modrou mašli a v první nám utekla o jedno místo, ale pocitově to prostě nebylo ono. Turbo Fin nahazoval pouze v obratech na levou ruku, jinak působil laxně a zbytečně rozvážně, jako kdyby během toho půl roku drilování na drezurním obdélníku úplně zapomněl pořádně cválat:-)
Na dalších závodech už jsem se odvážila Fina přihlásit do „jeho“ soutěží (nad L** jsem zamáčkla imaginární slzu a rozloučila se s ním zřejmě už definitivně). A štěstí znovu jako kdyby se nám na míle vyhýbalo. V první soutěži jsem naprosto stupidně zazmatkovala před poslední překážkou (hledám dvanáctku, čumím na ni a nevidím ji) a časová ztráta Fina posunula na páté místo, ve druhé jsem vystoupila ze sedla před druhou překážkou. Můj historický první pád v parkuru, okořeněný faktem, že kůň se mi efektně postavil na zadní a málem na mě spadl. A když dav na tribunách posléze vydechl a začal mi tleskat, udělala jsem něco, co jsem měla dávno naplánovaného přesně pro tenhle případ: otočila jsem se k divákům a předvedla nacvičené pukrle, v domnění jak jsem vtipná.
Později jsem se dověděla, že podobné představení o pár týdnu dříve provedl v prestižní soutěži jiný, podstatně známější jezdec, takže jsem vlastně vtipná nebyla:-)
A v podstatě se naplnilo to, co před mými prvními letošními závody prohlásil náš boss, kdy na mé sdělení „… Kdepak, napoprvé půjdu maximálně Z, na vyšší nemám natrénováno…“ on odvětil „… Jenomže ty nemáš natrénováno ani na to Z…“.
I proto jsem poslední zdejší parkury odpískala, a že ještě jednou zkusíme drezuru, že to třeba bude o chlup lepší než minule. Nikdy jsem do žádných závodů nevložila tolik energie a úsilí, jako kdyby šlo o život. Protože v sázce bylo všechno! Poslední šance ukázat, že třeba s Finem nejsme až takoví looseři… Šance, která zmizela v propadlišti dějin a ze které nebylo nic jiného než tradiční průser, zapříčiněný mou nebeskou debilitou, kdy jsem místo osobní a problému-znalé dopravkyně požádala o přepravu někoho jiného a Fin se v přívěsu fyzicky i psychicky zřídil.
A jak se říkává, zpátky na stromy. Na konci sezóny, která proběhla v odrážení od samého dna a pádech na držku zpátky. Návaly lítosti, protože i když jsem za ustájení v luxusních tréninkových podmínkách platit nemusela, Finův pobyt mě ve finále vyšel na trojnásobek obvyklé roční částky (kovář podstatně dražší, veterinář ani nemluvě, plus léčebné výlohy za všechna Finova bebíčka…) Vrazila jsem do téhle sezóny neskutečně peněz, odhodlání a sil, dřela jsem do posledního dechu a snad jen dvakrát za celou dobu jsem se ježdění vykašlala (většinou kvůli fyzickému vyčerpání, nikoliv z „asi se mi dneska nechce“).
A odměnou toho všeho bylo vyhaslý sen, zmařené naděje a kůň znovu neschopný cestovat přívěsem.
Adekvátní prémie vydařené sezóny.
Šance, která přijde jednou za život, udělala frnk. Finovi bude příští rok 16 let, naše stará dobrá jízdárna je napůl zarostlá plevelem a zavážka štěpky a pilin je vesměs fuč. Zbytečných patnáct tisíc na nový povrch, způsobilý alespoň polnímu tréninku, nejspíš ve sportce nevyhraji, stejně jako si již pravděpodobně nikdy neskočíme L**. Prostě hvězdy nám nepřály.
Ale na druhou stranu, možná by mě mnohem víc frustrovalo tu šanci nedostat vůbec. Lepší než si malovat v duchu „Kde bych dneska byla, mít Fina tam!“, protože takto si mohu s klidnou duší říci, že naprosto stejně tam, kde roky předtím: nikde.
A asi to tak má být:-)
draace
Ráda bych touto formou poděkovala bossovi, že nade mnou jako jediný nezlámal hůl a že mi ochotně poradil (i když to vypadalo, že se to míjí účinkem:-)
Děkuji Kibicce, že mi obětavě pomáhala a podporovala mě (škoda, že jí závody vyšly jen jednou).
A děkuji Finovi, celým svým srdcem. Že snažil, i když vlastně nemohl. Nejlepší kůň na světě.
A příští rok?
Hlavně ať jsme všichni zdraví! :-)
Foto: Marcela Klingorová, Miroslav Kosmák, Michael Bok
