Už samotná nabídka mezi Mel-Eliška-Anička mě měla patřičně varovat (lze zhruba srovnat s výběrem mezi zubařem, gyndou anebo kolonoskopií), a jelikož plán zněl "terén, aby si odpočinuli od jízdárny" (tri dny ma naháňali, eště ma nechytili...), zvolila jsem Kabelku.
"Ten strom tady není, oni nám ho asi rozřezali!"
Věta, která mě potěšila, asi na deset vteřin, než bylo zjištěno, že to byl jinej strom, že "tamten" tam furt je a hurá, že ho všichni (včetně tanku, na kterém jsem já naštěstí zrovna neseděla) přeskočíme.
Tak jako fajn. Hnědá Kabelka by tohle měla přeskočit bez problémů.
Protože tohle má sotva metr.
Sotva metr i s větvemi.
Cváláme k tomu…
Nejsem kdovíjak ostřílený skokan, ale že tohle na cvalové skoky nevyjde, vidím a vím naprosto jistě.
Sednu a hodně popustím otěže, abych ji - remontu - nezradila v hubě, až přijde pod skok a zacvičí.
Jenomže ona pod skok nepřišla.
Ona si to odpálila z dálky, naprosto totožným stylem, jako minule Mel.
Začíná ve mně bujet podezření, že všechno, co není bílej, pode mnou záměrně skáče stylem "je tam sotva metr, ale já MUSÍM skočit minimálně metr dvacet", zatímco bílej zásadně o všechno - co není žolík (žolík žere Finy) - škrtá třemi kopyty z čtyř.
Kabelka o nic neškrtla. S vlajícími otěžemi doskočila, a jelikož i já jsem vlála (za pohybem), třmeny neměly jediný důvod zůstat mi na botách.
Za normálních okolností třmeny během čtyř-pěti cvalových nakopnete a cváláte dál, ale to by ti před vámi předtím nesměli ZASTAVIT a sledovat, jak si počínáte, protože oni NEVIDÍ, že nemáte třmeny.
V oné tisícině vteřiny, během které se Kabelka přibližuje ke stojícímu Melovi a stojící Áně na úzké lesní stezce a ještě do zatáčky, mi vyvstávají v mysli celkem čtyři slova. Zaprvé "živý kulečník!", protože přesně k tomuhle se schyluje, a obsah „zadruhé“ spadá do kolonky, o které by můj zákonitý prohlásil "ty nemůžeš být elfka" (žádná elfka v krizové situaci pohlavní orgán ani neoslovuje, ani nevolá).
Tři metry do nárazu.
Kabelka váhá, jestli to napere do tanku anebo smete Mela.
Dva metry… Vlevo je to prý lepší, takže provede prudký úhybný manévr včetně snížení rychlosti, a jestli jsem bláhově doufala, že tohle dám, tak asi nedám, protože já pokračuji předešlým směrem.
Metr… Na Kabelce už mám jen levou nohu…
BUM. Vesmírný třesk.
Očekávám "výbuch" ze strany Mela, ale rezavej je natolik konsternován faktem, že má na sobě najednou místo jednoho jezdce dva, že jen stojí a čumí, zatímco Monika se snaží mě vrátit na koně hnědého, za mohutného radění "chyť se hřívy, chyť se hřívy!" - což by nějaký efekt určitě mělo, kdyby ovšem Kabelka měla dotažené sedlo.
Slézám z obou koní, za neustávajícího chechotu kolegů, narovnávám si sedlo a vracím se nahoru, tentokrát na koně jednoho (hnědého).
A kdo si myslí, že jsem si to sedlo před nasednutím dotáhla, tak myslí špatně! :-)