Je mi jasné, že úvod už bude nutně obehraný, ale prostě ta doprava, ta zatracená doprava…
Sehnali jsme ji, naprosto náhodou. Štěpánka s Béruš se na všestrannost chystají také, a jelikož se přihlašovaly později než my, požádala jsem Moniku, aby se organizátorky zeptala, jestli třeba nezná někoho, kdo by nás na závody přivezl, že pro nás jinak smůla. A ejhle, prý by o někom věděli, a když mi posléze paní odkývala, že pozítří opravdu nikoho nemá a že není problém, nevěřila jsem vlastním uším.
Že by příslovečná klika? Den a půl před závody?
Inu, stane se.
A jelikož štěstí přeje připraveným, vzala jsem si nakládání hnědého s bílým do režie já, abychom si do třetice nezopakovali exces „Ale nám se nikam jet nechce!“ A zrádci koně jako kdyby tušili, že na ně mám pekelně spadeno, protože nastoupili ihned bez jediného hnutí ucha, načež dopravkyně Míša pravila „Tomuhle se u vás říká problémové nastupování?“
Bez komentáře.
A hurá závodit, ve třech disciplínách, z nichž jednu máme osahanou, druhá nás baví pro svou výjimečnost a třetí je jeden velký příslovečný průser, protože za účast v ní by nás měli preventivně zastřelit. Ani letos se (překvapivě díky počasí!) nepodařilo koně do drezury připravit tak, aby alespoň navenek vypadali, že jsou přiježděni, a očekávat od nich dobrý výsledek by bylo velmi naivní, takže nezbylo než obligátně doufat, že soupeři nasekají chyby, které nás v celkovém hodnocení vynesou nad ně. A také že drezurní komisaři nespáchají hromadnou sebevraždu, po naší parodii drezurní úlohy:-)
Iva startovala ve stejné soutěži jako Štěpánka, takže jsem ji přihrála Monice, a po letmé prohlídce parkuru jsem vyrazila obejít si skoro dva kilometry dlouhý cross, který mě mile překvapil naprosto snadno zapamatovatelným kurzem. Že by konečně cross, v němž nenajedu minimálně o sto metrů navíc?
A vysvětlovat po telefonu dětem, že projít dva kilometry pěšky netrvá pět minut a že opravdu ještě nejdu…
Na drezurní zkoušku jsem trapně dorazila brzy, protože nějaký dobrák se spletl a vyslal mě na druhou stranu areálu o půl hodiny dřív. A tak jsem zkusila na komisaře hodit očkem, jestli bych si nemohla opracovat v obdélníku, a že prý ano, že se jdou před poslední kategorií občerstvit. Chtělo se mi výskat blahem, protože se naskytla úžasná příležitost bílého seznámit se všemi bubáky, akorát že jídelní pauza byla vyhrazená i kropení povrchu, takže mé bláhové doufání, že si bílého uvolním, zmizelo v propadlišti dějin. Bílej se choval velmi obezřetně, stříkající hadici vyhrožoval levadami, co kdyby něco, že ano… Trapně jsem startovala až poslední, takže mokrý povrch mezitím vyschl, a protože tam najednou místo tmavého (mokrého) písku byl písek světlý (suchý), vyvstal obligátní problém, protože změny tohoto charakteru žerou Finům nožičky. A podle toho drezura vypadala. Bílej sice rychle pochopil, že světlý písek bílé koníky nežere, ale pak mi během úlohy potupně usnul a plašit se mi ho nechtělo, když konečně chodil do rohů a neustupoval před autem u písmene M.
Kdy konečně pochopíme, že drezurní obdélník je minové pole a že je nutné k němu takto přistupovat?
Překvapivě jsme v drezuře skončili úplně poslední a hurá do parkuru, který se skládal ze dvou kol. Z ranní prohlídky jsem věděla, že základní kolo jsou čísla a že rozeskakování je označeno písmeny, ale že je v základním kole překážek víc než sedm, mě překvapilo až v momentě, kdy jsem z dálky zahlédla soupeřku, že skáče něco, co jsem si ráno zcela určitě neprohlížela. A co hůř, skoků bylo ve skutečnosti devět, tedy ještě o jeden víc, a zde bych ráda zdůraznila fakt, že plánek parkuru jsme nafasovali hned ráno, takže i mně zůstává záhadou, na základě jaké skutečnosti jsem vydedukovala, že překážek je jen sedm a hned rozeskakování. Notabene když od sedmičky ke startu rozeskakování vedla naprosto nelogická dráha, jejíž smysl bych chápala možná tak v Děpoltovicích:-)
Nezbylo mi než těsně před startem spáchat v kolbišti rychlokurz „jezdkyně Mrázová hledá osmičku a devítku“, což naprosto famózně zachytila fotografka Marcela, a honem na start.
Jistá věc se bílému upřít nedá, a tou je travnatý povrch, protože bílý na trávě naprosto excelentně skáče, a tak jsme si mohli dovolit riskovat v obratech a o pět vteřin soutěž vyhrát. Ještě kdyby se ke mně bezprostředně po dokončení soutěže nepřiřítila hlavní komisařka a nezepsula mě jako malého haranta stylem „Co to bylo? Co to bylo? Tedy ne teď, co to bylo předtím v obdélníku? S takovýmhle kmihem? Že to najednou jde, když to předtím nešlo?“
V těchto situacích by bylo víc než spravedlivé, aby na dotazy tohoto typu odpovídal sám pan kůň. Navíc jsem nebyla sama, komu kůň při drezuře usínal a v parkuru trhal rychlost světla. Nemlich to samé předvedl Amík s Ivou, byť na jejich výkonu se notně podepsal fakt, že Iva silně podcenila situaci a na nasazení půlovacího řemínku před parkurem se vybodla (aneb chybami se člověk učí).
Po obědě jsme plni elánu nastoupili k poslední disciplíně, s vědomím, že takhle jednoduchý kurz se snad ani nedá zkazit, takže jsem málem zapomněla zatočit hned za druhou překážkou, ale bílý mě ve šlamastyce nenechal. Iva s Amíkem také přešli bez ztráty kytičky a historicky poprvé jsme každá ve své kategorii urvaly totožně červenou mašli, neboť bílou Ivě vyfoukli Béruš se Štěpánkou.
Závěrem mého elaborátu bych ráda dodala, že jednou tu drezuru pokoříme a že aspoň jednoho soutěžícího pokoříme, ale něco mi našeptává, že to asi neklapne:-)
draace
Konečně závody, na kterých Frost nevyhrál lautr nic.
Jupí!
