Písklete jsem si všimla okamžitě. Jeho bleskové přeběhnutí z rohu za barely s granulemi byl sice mžik, jenomže pokud fungujete mezi stájovými kočkami, které bohužel loví i ptáčky, pískle vám neujde. Zabezpečila jsem vchod, aby žádná kočka nevešla, a vlaštovčí pískle jsem lapila, načež vyvstalo obligátní nerudovské "Kam s ním?"
Protože hnízdo postavené na zářivkách bylo v neděli nedosažitelné, nemluvě o faktu, že podniknout výškovou práci tohoto charakteru v pozici "sama v práci" by vůbec nebylo moudré. A tak jsem pískle umístila do závěsného vědra co nejblíž hnízdu, a jelikož jej rodiče brzy objevili, v nitru duše jsem zadoufala, že tohle třeba možná vyjde a mládě přežije (nepřežilo).
Tak třeba příště, no.
draace
Žádný med, existovat ve stáji.
V červnu jsme se dva dny dívali na mladou vlaštovku, jak sedí na hnízdě z boku a plácá křídly, v domnění, že ji staří nutí hnízdo opustit. Nikoho nenapadlo, že vlaštovka je krkem zamotaná v koňské žíni, kterou rodiče použili na stavbu hnízda, uhynula a hnízda se držela i po smrti. Stačilo by bývalo vzít žebřík a podívat se zblízka...
