Neuměla jsem narodit do koňařské rodiny, ani nasměrovat svůj vývoj na místa, kde by se hojně vyskytovali koně. Od ranného věku života jsem upřednostňovala jedno jediné: koně. Zajímali mne především a jenom koně, v zoologických zahradách jsem systematicky končívala u arény s poníky. Vyhledávala jsem koně všude, kde to jen maličko připomínalo ohradu. Mluvila jsem o koních, vyprávěla o nich své vlastní příběhy, malovala jsem je, lepila na zdi, sbírala pohledy, vystřihovala z půjčených zahraničních časopisů obrázky a především jsem pilně hlídala na televizi, nemihne-li se tam náhodou koňský chvost.
Chápu, že rodičům jsem svým „koníčkem“ zcela určitě lezla na nervy, naštěstí mým rozum beroucím výkyvům odolali ve zdraví. A samozřejmě jsem věčně snila. Ono vzato do detailu, nic jiného mi jakožto neukojenému dítku nezbývalo. Mým velkým idolem byl hrdinný Vinnetou, čestný a velice charakterní indián, a samozřejmě jeho vraník Ilči. Vinnetou v mých očích znamenal ztělesnění pravého chlapa, jeho věrný kůň se přirozeně stal i koněm „mým“. Dodnes si vzpomínám, jak jsme si dlouhá léta u dědečka hrávali na Apače, kolikrát jsme přemohli kruté a podlé nepřátele, a kolik imaginárních koní jsme vlastnili. Dokonce jsem o Vinnetouovi často snila živě; párkrát se ocitl přímo u nás doma, a ve svém indiánském mundúru učil mou maminku, kterak se správně seká kosou. A já jsem na něho nábožně zírala; hrdá, jakého mám kámoše.
Mimo tehdejších čtyř dílů o apačském náčelníkovi, neb více jich v naší televizi k mání nebylo, jsme pilně sledovali seriály „Dobrodružství Černého Bleska“ či „Kůň v domě“: jediné mé spojení se světem lidí obklopených koňmi.
Naše městečko kdovíjakým počtem koní skutečně nedisponovalo, vlastně jen čtyřmi chladnokrevníky patřícími Lesnímu závodu. Za Vráťou, Lenkou, Zuzanou a Liborem jsme samozřejmě s kamarádkami i přes bručení pánů kočích lezly, ale co si budeme povídat: sledování čtyř mohutných zadků ve štontech plus několik málo pohlazení se ani zdaleka nevyrovnalo opravdovému koňaření, o němž jsem do té doby pouze četla. Lomcovala se mnou strašlivá závist vůči všem, kteří měli to štěstí, a dokázali se narodit v blízkosti koní. Často jsem si kvůli této do nebe volající nespravedlnosti i pobrečela. Nejvíce jsem bulela u Lišáků, myšáků a šibeničáku; nezávazné a svobodné rajtování kluků v závějích mne doslova deprimovalo.
Samozřejmě co se týče koňské teorie, byla jsem chytrá jako rádio. Jakožto notně sečtělá žačka jsem uchvacovala své spolužačky natolik věrohodnou snůškou informací, že mne bezmezně obdivovaly, jakožto nefalšovanou koňařku. Snažila jsem se znát úplně všechno. K absolutní dokonalosti mi tak nějak chyběla opravdu už JENOM praxe...
Když jsem si poprvé vědomě dřepla na koně, bylo mi asi deset let, do té doby si mne drazí rodičové dokázali ohlídat. Nahoru do sedla, samozřejmě bez rodičovského dozoru, jsem se dostala v rámci Mezinárodního dne dětí. Oslavy MDD se většinou konávaly v prostorách bývalého amfiteátru, který se nalézal naproti nám. Stačilo přeběhnout ulici...
Kromě poutě, a dalších zábavných atrakcí pro děti, přivážel Státní statek pravidelně i jezdecké koně z Bohuslavi. Tak jsem se konečně, po letech strávených toužebným sněním, dočkala; pán mne vysadil nahoru, a když se kůň rozhýbal, myslela jsem, že spadnu. Podotýkám, že kůň šel krokem. V tu chvíli jsem nedokázala pochopit, jak je možné udržet se na koni v rychlejším tempu, přišlo mi to absurdní. Tento pocit jsem si během dne ozkoušela asi padesátkrát: v praxi to vypadalo tak, že každé desáté dítě ve frontě byla Daja.
O rok později se ve škole objevil možná ten samý pán, jestli náhodou není zájem o jezdecký oddíl. Spolu s mou nejlepší kámoškou Sašou, neboť po koních je nutné bláznit nejméně ve dvou, jsme se tvrdě chopily přesvědčovací akce. Podařilo se nám naverbovat spoustu kamarádek; jak to určitě bude príma, chodit ke koním, a že když se jim to nebude líbit, mohou toho dobrovolně nechat. Politický proslov zpravidla končíval větou:“A když se nepřihlásíš, nebudu s Tebou mluvit“. Bude to znít prazvláštně, ale většinou to zabralo.
Dotyčný „vyslanec“ se podivil nad tak vysokým zájmem. A naši skupinku pravidelně každý čtvrtek nakládala Avie, aby nás dopravila na Bohuslav. A tam byla koňská stáj, plná opravdových, živých a hlavně jezdeckých koní, pro mne učiněný zázrak. Pach hnoje, koňské srsti, sena, a až nábožná úcta k těmto kouzelným místům. Při každém vkročení do stáje jsem se klepala jako ratlík, cítila jsem se doslova jako v nebi. Chodit od boxu k boxu, nabízet koním dobroty a samozřejmě přede všemi machrovat, protože díky své vyčtené teorii jsem mohla všechny náležitě poučovat.
Bude to znít asi dost divně, ale dodnes si pamatuji skoro všechny koňské obyvatele: Amur, Arat, Arna, Bajka (nemýlíte se – matka mého prvního koně, aneb nádherná životní náhoda), Častík, Filip, Grey, Jalta, Jáva, Kazeta, Lada, Metropol, Nora, Sabor, Sakura, Šarlotan, Šejk, Tapeta, Troja, Vašek, Vederemo, Vikina, Viola, Vladař; později Kamír, Senegal, Seraphina (opět se nemýlíte: máma mého druhého koně) a v neposlední řadě Hop: postarší dobrák, který se stal naším prvním koňským učitelem.
Inu, bylo už načase, začít si reálně plnit sny...:-)