Je mou milou povinností znovu otevřít téma "ZkOŠ", tentokrát však v jiné verzi, a to není žádná jiná než "ZkOŠ s Kibickou".
Verču Kibicku byste již měli znát, minimálně z Deníčku chudáčka koníčka.
Kibicka totiž byla právě to malé culíkaté dítko, které mě onehdy léta roku 1999 pronásledovalo, když jsem se po srážce s motorkou (narazila mi do koně, nikoliv do mě, ale natržení jsme byli oba) pokoušela oře mého z místa nehody uteklého vypátrat. Kibicka mi aktivně ukázala směr, kudy Bobánek utíkal (dolů do města), a když jsem se konečně dolů do města dobelhala, šťastná z faktu, že ani na jedné z frekventovaných křižovatek žádná dopravní kolize mezi autem a volně pobíhajícím koněm nevznikla, objevila se znovu Kibicka, která mezitím vypátrala, kudy, proč, jak, kde, s kým, u koho, za kým a jakým způsobem se Bobánek přemístil.
Prostě už byl doma, čekalo se jenom na mě. A Kibicka se posléze přifařila do týmu, byla naším vůbec prvním dětským adeptem na ježdění a s malými či velkými pomlkami jí to vydrželo dodnes. Natolik dodnes, že se po roce a půl slibů "přijedu se k tobě do práce podívat!" skutečně ukázala a co víc, počala docházet pravidelně, byť její pravidelnost činí cca 4 dny v měsíci (víckrát bohužel kvůli práci nemůže).
Díky její přítomnosti tudíž existují i příjemné ZkOŠ. Třeba takové, kdy jsme v práci samy s Láďou, a kdy Láďa usoudí, že TO STIHNEME, a po pokoření časového rekordu vykydání celé stáje, kdy s kolečkem plným hnoje řežete zatáčky záklopem, nás nahází na koně a že musíme zacválat tam na těch loukách u kapličky.
U kapličky, ke které nakonec vůbec nedojedeme, protože Láďa nějak pozapomněl na fakt, že já s Kibickou jezdíme výjimečně, tudíž nemůžeme vědět, kudy se tam jede a proč vlastně jede tudy, když jsme tudy vůbec jet neměli, protože sem jsme přece měli přijet odněkud jinud.
Ale tak zacválalo se, to zase ano. A já jsem si mohla oddechnout, že i já mám konečně zahájený novoroční skok, byť s mírným zpožděním! A nechyběly ani veselé historky z natáčení, neboť jenom Kibicka může zezadu zavolat "já asi nemám udidlo" a následně "asi budete muset zastavit, protože já nemám čím brzdit", protože jenom čtyřletému koni, na kterém sedí Kibicka, se rozepne lícnice a udidlo padne kamsi ke krku.
Poslední hodina tohoto typu ZkOŠ bývá veselá, byť probíhá téměř již v klinické smrti, což Kibicka popsala zhruba takto:"Mně už to bylo šumák, jak jsem byla KO, takže jsem u vybírání z kopyt už pak seděla a bylo mi jedno, který z těch *uráků na mě šlápne..."
O důvod víc příště přijít znovu!
draace
A dneska nám Láďa půjčil tanky na jízdárnu a sám se zhostil funkce trenéra.
A bylo to ještě lepší než včera!