Sousedovic hnědáka jsme tam potkali již potřetí, ale tentokrát nestál vedle kolejí, nýbrž přímo v nich. Coby dozor s dětmi na koních nic moc nezmůžete, a protože bylo 15:36, poslala jsem sousedům SMS, neboť vlak směrem ku Praze opouští nádraží kolem 16. hodiny. Volat jsem se nepokoušela, protože nám telefony preventivně nezvedají (co kdybychom zase hlásili, že jejich kozy či koně opět spásají naše louky).
O necelé tři minuty později slyšíme troubit vlak. Kromě změny jízdního řádu (naprostá novinka) mě šokuje uvědomění si, že to zvíře stojí v zatáčce, ale už neuděláte vůbec nic, protože jste moc daleko, a i když nechcete, sledujete vlak, jak projíždí kolem a mizí mezi korunami stromů. A polévá vás studený pot a nastává taková ta fáze, kdy akorát zoufale posloucháte, co se stane... Hnus. Strašlivá bezmoc, beznaděj, lítost a vztek na lidi, kterým je úplně u prdele, že se jim koně potulují podél tratě.
Vlak přibržďuje a troubí. Troubí a troubí, troubí strašně dlouho, rve vám to uši a mozek to vytahuje z hlavy, protože přes kravál troubení neslyšíte, co se děje. Utekl kůň? Nebo uskočil? Škrábl ho vlak? Srazil? Troubení neustává, je to nekonečné, nervy drásajících naprosto neskutečně dlouhých pár vteřin, během kterých jsem zestárla minimálně o rok.
Ale vlak naštěstí jede dál. Troubit nepřestává, ale žádná anomálie slyšet nebyla. Pokušení jít hnědáka zkontrolovat je silné, ale chci vůbec něco takového vidět? Co když se mu opravdu něco stalo? Nechci.
A tak nadávám. Hlasitě a sprostě. Hulákám do cizí zahrady nadávky, aby se mi trošku ulevilo. A doufám, že zodpovědnou osobu nepotkám, dokud nevychladnu, protože bych jí nejspíš opět řekla to samé, co posledně: že jsem nikdy nezažila větší bezohlednost, a tentokrát nejen vůči lidem, ale i vůči zvířatům. Hnus!
draace
Na tohle já prostě nemám.
A když vidím všechny ty cestičky přes násep, dělá se mi blbě tuplem.
