Bylo by pokrytecké si nepřiznat, že soutěžíme kvůli vyhrávání. Že i když se jedeme „otrkat“ a prioritním cílem je „přejít korektně“ či „okusit atmosféru“, stejně v hloubi duše doufáme, že se dílo zadaří a kápne z toho mašle. A když z toho kápne mašle žlutá, resp. zlatá (tedy první místo), jdou všechna fakta stranou: ano, bílej několikrát o bidlo zavadil a poslední oxer proti tribuně byl ryze v jeho režii („a já si cvalovej před přehodím, protože tohle vona před odrazem nemá šanci ovlivnit“), ale prostě vyhráli jsme. A jak jsem dřív Gabrielku neměla ráda kvůli obloukovitým distancím, tak dnes jsme z toho vytěžili: nebyla jsem líná vzít si šporny a všechny negativní zkušenosti (ostudy z dřívějších let:-) anulovat předem. Včetně čtyř cvalových v distanci! (Místo tradičních pěti.)
Ale i euforie má své meze. Vítězství (notabene zakončené výškou, kterou bych do sebe před měsícem neřekla) mě zdaleka netěšilo tolik, jako mi je líto Nikči, které jsem bílého zapůjčila do první soutěže. Mělo jít o splnění slibu (Nikča jediná mi přišla s Finem pomoci, během zimy), a protože blond dítě vytáhlo do výšky téměř totožné mé, věřila jsem v dobrý výsledek. (Pro vysvětlení: dětská holeň koně pobízí v jiných místech, jednoduše proto, že je kratší než u dospělého, a koně mají přesně zmapované, které pobídky brát vážně, a které jen naoko.) Věřila jsem Finovi, protože pro něho jsou závody momentálně jediným místem, kde lze naplno trénovat (de facto jde o přesunutí pondělních prací na sobotu), a týdenní odstup od minulých závodů se ukázal být naprosto perfektním, opět o chlup lepší než minule. Ale kde štěstěna přála mně, tam ubrala Nikče:-(
Na trenérku nám sedla ďábelská chřipka, a přestože přijela ošéfovat alespoň děti, bylo vidět, jak hodně jí je špatně, což mělo za následek nedostatečnou radu týkající se točení po posledním skoku. Nikča dle instrukcí vzorně zatočila doprava, ale bohužel bez projetí cílem, a pak už se chyby jen sypaly: uzavřený kruh, skok mimo pořadí (bílej si nejspíš vzpomněl na military a kromě osudového kolmáku předvedl i skok přes květináč s tújemi) a samozřejmě časové manko. Vyloučení bylo jasné a následovaly nefalšované slzy, podminované faktem, že se Nikče parkur opravdu povedl a vítězství měla na dosah.
Přivézt domů dvě vítězství by byl hodně velký masakr, notabene od šmajdalfa. Bohužel to neklaplo, takže jedno oko se směje a druhé hořce pláče.
Ale co už; hlavně že jsme se vrátili v pořádku a zdraví!
draace
Akorát dilema, co dál.
Půjčit bílého Nikče do ZM, příští víkend, nebo využít příležitosti a historicky poprvé zkusit o stupeň vyšší obtížnost? Protože takhle pěkně rozeskákaný pan kůň už nejspíš nikdy nebude (má zase chcát, takže dnešní parkur byl zřejmě posledním tréninkem před dalším).
A teď babo raď, když na další závody už nebudou peníze:-(
