zachovejme paniku:-)

Historicky poprvé jsme na závody vyrazili se čtyřmi koňmi, byť Toska není přímo z našeho týmu (sousedka). Proč nevyužít možnosti jet se všemi licencovanými, když se závody konají tak blízko? Navíc v sestavě obohacené o dobrovolnou a ochotnou duši, která nám poskytla nejen sebe, auto, ale i za pět minut dvanáct zařídila vlek?

A jak už to tradičně bývá, s pomocníky se opět roztrhnul pytel. Ale popořadě.

Akce započala brzy ráno: nacpali jsme silně protestujícího Fina do vleku a za jeho mohutného řevu jsme jej transportovali k Tosce, aby byli za hodinu připraveni na jednom místě. Poté se pospíchalo zpátky, naložit Amíka s Megy a přemístit je na závody, kvůli účasti v první soutěži, a honem zpátky do Dvorečku, pro Fina a Tosku.

Toska má s nakládáním problém (zažila ve vleku šeredný karambol), takže jsme vyrukovali hned s několika taktikami, jak ji přesvědčit. První pokus (vtlačit do vleku Fina) samozřejmě nevyšel, protože bílej usoudil, že to je zástěrka a že by ZASE musel jet sám a opuštěn. Druhý pokus, a to jestli Toska třeba náhodou nepůjde dobrovolně, rovněž neklapnul, takže jsme si vypůjčili ex-dostiháka, který nastoupil ihned (super). Akorát že zároveň začal vibrovat (hurá – jedeme do Itálie na dostihy), takže Toska notně znejistěla a projevovala silnou váhavost, jestli tedy ano nebo radši ne, zatímco ex-dostihák projevoval vyšší a vyšší nadšení, že se něco konečně zase děje. Fin k němu nastoupit odmítl velmi razantně, protože ten se abnormálně živých koní bojí, takže jsme museli Tosku dalších deset minut ukecávat, ale sláva, podařilo se.

Ve vleku byli dva koně, akorát že rezavého bylo nutné vyměnit za bílého, což Toska doprovázela hysterickou reakcí, které se lekl Fin, a že k ní dovnitř nejde. Fin, který normálně nastupuje sám (pokud je ve vleku kůň), se zadřel, a zde už nám citelně chyběla pomoc jedné osoby, která by podržela ex-dostiháka, aby Toska nevyváděla, a Fina bylo možné chytit za zadek a do vleku jej zasunout.

Fina se mi povedlo zpacifikovat dobře mířenou fackou, kterou viditelně nečekal (konec humoru), a mohli jsme konečně odjet. Celá estráda mohla být o dobrých patnáct minut kratší, kdybychom měli jednoho jediného člověka navíc, protože nejvíc času zabralo přehazování a přemísťování koní.

Časová absence se bohužel vymstila Štěpánce a Móně, které si na závodech musely poradit úplně samy (sedla a veškeré věci bez dozoru na parkovišti), navíc jsme Štěpánčin parkur nestihli, protože jsme doběhli v momentě, kdy zrovna chválila kobylku po posledním skoku. Mezitím vyšlo najevo, že startka na další soutěž již visí, že parkur je také postavený, a že asi nestíháme, a to jakože hodně.

Parkoviště je mimo areál a ne zrovna blízko, takže rychlá porada, co teď. Nestíhání v týmu zpravidla probíhá takto: vyložit koně a připravit je, převléknout a přihlásit jezdce. Jenomže k tomu potřebujete vyšší počet lidí, který jsme jaksi neměli, takže koně ve vleku jsme hodili na krk Nastíkovi a honem zaplatit startovné. Mezitím jsme několikrát narazili na naše vlastní děti, které obklopovaly Štěpánku, která již měla doježděno, a můj dotaz, jestli by nám jako nemohl jít někdo pomoci, zůstal ignorován (stejně jako má včerejší žádost o pomocníka na nakládání Tosky).

Po přihlášení honem zpátky na parkoviště, protože se blížila prohlídka parkuru, na kterou se musí v korektním jezdeckém úboru. Během převlíkání telefon (Kde jste? Prohlídka parkuru začala), takže jsem Móně nahlásila, že fakt děláme, co můžeme, ale prostě že tady nemáme nikoho kromě Nastíka, a ještěže tam byl, protože nechávat koně bez dozoru ve vleku je zbytečný adrenalin.

Prohlídka parkuru za poklusu nejvíc zábavná, a ještě víc zábavný byl úprk na parkoviště, kde čekaly naše dvě děti. Oprava: dva uražené obličeje, protože jsem si dovolila na ně zvýšit hlas, a úplně nejvíc zábavné bylo, když jsme po chaotickém zjišťování, kde co je (věci byly naházené na několika místech) chtěly s Julčou vyložit a nastrojit koně, a zjistily jsme, že počet dětí je znovu nula, protože slečny se vypařily. Takže obligátní schéma: koně jsme si museli držet sami, což samozřejmě trvalo déle, když jeden člověk držel dvě zvířata, druhý cajkoval a třetí nosil a podával. A nervy samozřejmě vyšponované, protože jsme netušili, jestli už se třeba nezačalo, protože já měla startovat třináctá a Julča sedmnáctá.

Mé vypracované plány o dlouhém uvolňování dole na oprácku a následném přiježdění na horním, vzaly kvůli časové prodlevě za své, prostě nebylo kdy. Zkusila jsem, jak Fin chodí po tvrdém (včera ho pobolívala záda), a nebylo nikoho, kdo by mi zaběhl do auta pro martingal, takže vyvrácený krk a v každé ruce deset kilo. Začlenění do houstnoucí skupiny koní byl brutus, sotva jsem stihla podívat se aspoň na jednoho soutěžícího, kudy jede, a přijatelné práci hřbetem jsem mohla zamávat a udělat pápá-lálá. Obklusala jsem, obcválala (v rámci možností), a když i druhý skokový pokus ukázal, že vzadu je něco jinak, než by mělo být, pochválila jsem pana koně za přežití (druhé přeskočení překážky Fin obohatil kreativním vyhazováním, kdy jsem málem z opracoviště přeletěla do kolbiště) a šla jsem do stanu rozhodčích, nahlásit škrtnutí ze zdravotních důvodů. A co mě tedy hodně dojalo, bylo vrácené startovné, protože to jsem doposud nikde nezažila, protože Fina jsme z parkuru neodhlašovali poprvé (jen namátkou: píchanec od osiny z trávy, škrábnutí cizím koněm na zadku, asi-jakože-divné zvedání přední nohy, bouchnutí o rampu během vykládání z vleku apod.).

Víc už mě dojalo pouze naložení Amíka a Megy, kdy se Fin panicky hrnul do vleku také, a nechybělo málo a měli jsme v přepravníku na dva koně zvířata tři:-)

Vlastně bych měla poděkovat počasí, že nenaplnilo předpovědi: bylo nádherně! Výborný výlet, užili jsme si to. I finální závěrečné nakládání, kdy Toska rozvážně nastupovala 35 minut a Fin dalších 10, protože usoudil, že se mu asi také nechce. Ano, naše dvě děti tam někde byly a zřejmě sledovaly, jak stavitelé budují další parkur, ale přece jim nebudu kazit super výlet prosbou o pomoc.

Jestli ovšem někdo zaslouží skutečné politování, tak chudáček koníček, protože když jsme mu ve Dvorečku ukradli Tosku a vezli jej domů, prodělal reálný hysterický záchvat. Řval a řval a řval, takže jsme do města vjeli s hudební kulisou, zatímco já se modlila, aby se podlahou vleku neprohrabal. Vozík s jeho směšnými čtyřmi sty kily poskakoval po silnici, spojka voněla... Ale dobré, přežili jsme. Hádám, že nikdy v životě z vleku tak rychle nevycupital, a když jsem ho přivedla na pastvinu a pustila, vyválel se a pak skákal jako hříbě a kvičel. V životě jsem neviděla šťastnějšího koně:-)

draace
Ještě jednou díky Nastíkovi, byť se to prostou formou díků vyjádřit nedá. Moc díky!
Díky Móně, za obětavé řešení záležitosti „startovat či nikoliv“, díky Štěpánce, že musela občas držet i tři koně najednou, a v neposlední řadě díky Radce, za pomoc s Toskou, protože já zrovna pomáhala Móně a Štěpánce nakládat Amíka a Megy.
A v neposlední řadě velké díky Hance, za poskytnutí ubytování Nastíkovi!
Prostě a jednoduše, závody se bez pomocných rukou zvládat nedají. A jak jsme si pomocné ruce vychovali, takové je máme:-)