Hubertova jízda Černín

To si jeden naivně myslel (já:-), že prodělá normální říjen.
Jakože říjen bez Hubertů, jak účastnicky, tak organizačně. Po osmi letech první poklidný říjen!

Ve snu by mě nenapadlo, že podílet na přípravách Huberta se nakonec stejně budu (byť jen sporadicky), nedejBože že ho pojedu. A co hůř: na cizím koni!
Petrovo „já nepojedu“, opepřené důrazným „ale oni s tebou počítají!“, vyústilo v „tak ať jede ona, ne? Bílej kůň jako bílej kůň.“

Za normálních okolností jsem každému hovězímu nápadu plně nápomocna a projev nadšení neskrývám, ale tohle byla zcela jiná situace. Po osmi letech ježdění na jednom koni se nelze divit, protože pud sebezáchovy mám stále ještě plně funkční, ale Frostova zpráva o vyzvednutí „až v sobotu mezi 10:00-18.00hod“ hrála proti mně, notabene v chladném počasí, kdy je každá možnost zahřátí vítána.

A tak jsem kývla. A spala jsem velmi neklidně. Plno bílých koní, snaha dojet si domů na kole pro přilbu, počet přileb doma nula, propadlé úrazové pojištění, bloudění... Stres projevuji dvěma způsoby, z nichž jedním je tělesná paralýza a zamlklost (toho dne byl otec divně tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe...:o))). A v duchu jsem propočítávala, jaká je pravděpodobnost, že si koleduji o průser, po dalším laveřině „přestaň ji děsit!“, protože dotyčný měl naopak výřečnou až moc, co se týče nebezpečnosti dopravního prostředku.

Bílej kůň jako bílej kůň, ale tenhle (tahle) byla o dost větší. Snažila jsem se o plnou koncentraci, aby zvíře nic nepoznalo, ale hned první naklusání nesměle naznačovalo, že tady končí sranda. Přišlo mi, že na koni sedím podruhé v životě: umím já vůbec vysedávat? Kobylčině dlouhému kroku jsem nestíhala a absolutně jsem si nedokázala představit cval, takže když došlo na skákání, udělalo se mi nefalšovaně špatně.

Naivní doufání, že až se manželce rozutíká Cherry, nacválá i bílá, padlo v momentě, kdy lavera hnědou zpomalila do korektního tempa, takže my jsme nacválat nestihli. Ano, jakási snaha o pobídku byla, ale bílá na myšlenku nenaskakovala a lehké přiložení vnější holeně bylo nedostačující. Kromě toho jsme se nedokázaly shodnout, ani co se týče odskoku, protože můj kůň by se do kýžené vzdálenosti vešel dvakrát, takže přelet přes první překážku byl „před pohybem-za pohybem nikdo nesmí stát“ a nebýt dlouhé husté hřívy /další anomálie vůči Finovi/, které jsem se bleskově chytla, tak jsem hned po prvním skoku držkou orala pole. Abyste byli v obraze: tohle bylo mé historicky první skákání na jiném koni, než na Finovi (Bobánka nepočítám, u něho šlo o ryzí parodii).

Zbytek překážek byl o „vyděržaj, pijoněr“. Zkrátila jsem si třmeny a hledala jsem způsob, jak bílé kobylce nepřekážet, protože můj odhad cvalových se absolutně neslučoval s jejím. Zde je nutné podotknout, že se kobylka snažila: vyjma asi dvou pokusů vybočit (kdy jsem zúročila zkušenosti nabyté od Fina) jsme se pokoušely o jakousi symbiózu. Musela jsem za skokem hodně pouštět otěže, kvůli jejímu delšímu krku, a byť mě všichni strašili, že se ráda cpe dopředu a jezdec mívá plné ruce, já jsem nic takového nepocítila.

Anebo mi to nepřišlo, což je také možné, protože v posledních deseti letech jsem jezdila výhradně na pullerech, a rozběhávačky spojené s radostným šviháním hlavou mě opravdu nedojmou:-)

Premiéra skákání na cizím a neznámém koni dopadla solidně. Kolektiv se nepřestával hlasitě divit, jaktože bílá byla tak strašně moc hodná, ale oni zřejmě neví, že já umím šeptat koním do ucha. Zašeptala jsem Zrzkovi, aby nepřizabíjel kováře, zašeptala jsem i Cherry (i když to bylo spíš do oka, protože ta opravdu nepostála) a asi si na šeptání nechám vystavit patent:D