Během soutěže ve všestrannosti, konkrétně po prohlédnutí tratě crossu, jsem myslela na pana Smoljaka. Že se možná co nevidět uvidíme a že mu řeknu, jak jsem v pátek zaběhla k rodičům a v kuchyni běžela Hospoda na mýtince, toho času vysílaná na ČT1. Nikdy mi nepřišlo, že by zrovna tuhle mou nejoblíbenější hru národ znal a že zrovna s ní se srazím v televizi... Šok.
Vzhledem k existenci tohoto zápisu nelze nekonstatovat, že české nebe se nekonalo: žiju. V této chvíli relativně, neb se po dni stráveném v trávě a senu dusím a zároveň čekám, naskáčou-li mi opary (po loňské soutěži military jsem nemohla jíst a tekutiny jsem přijímala výhradně brčkem).
Letošní účast byla... ani nechci psát složitější, i když mi fakt nepřijde, že v parkuru skoky měřily do metru (závěrečné oxery určitě měly víc), a stejně tak se mi bude zdát o terénních překážkách č. 2 (bíle natřená hirda v úzké uličce svinsky z kopce) a č. 11 (ani ne metr vysoké, avšak extrémně široké „cosi“ postavené z telegrafních sloupů, což jsem překřtila na „rychlá smrt“. Ono by se to absolvovat dalo a možná i za mašle, ale to bych nesměla na Finovi sedět já:D
Počáteční obava z drezury nakonec dopadla nad očekávání dobře: kůň mi mezi písmeny K a M během středního kroku neusnul, v A nacválal na levou nohu ihned, a když pominu vyvrácenou hlavou „kde je Amík?“ ven z obdélníku plus jedno naklusání navíc, nebyla to až taková katastrofa. Jenomže po drezuře mělo přijít absolvování parkuru pokud možno čistě v obou fázích a poté „nějak přežít cross“.
Jednodenní soutěž ve všestrannosti je náročná na krátkodobou paměť. Drezuru jsme jeli zpaměti a k ní jsme museli do hlavy nalít nejen kurz obou fází parkuru, ale i cross. A aby toho náhodou nebylo málo, Fin usoudil, že výška skoku 80cm není hodna překonání a hned první skok mi elegantně vyštycoval: ani ne proto, že by modrá bidla žrala Finy. Pravou příčinou totiž byla nulová koncentrace způsobená panickým hledání překážky č. 2, což mělo záhy za následek přehlédnutí skoku č.3. Ano, oxer tam stál, ale já obří trojku neviděla.
Katastrofálním parkurem však mé extempore neskončilo, neb jsem v zaběhnutém modelu pokračovala i v crossu. Kůň nasadil pěkné tempo, ale jezdec zapomněl, že se má točit prudce doprava, a posléze i doleva, takže jsme hirdu číhající pod dropem málem nabrali plecemi. Nepochybuji, že kolektiv přátel se nesmírně bavil, a tímto bych ráda poděkovala panu Pažoudkovi za obětavou nápovědu kudy, kam a jak, protože bez něho bych nejspíš pádila do Prahy a už by nás nikdy nikdo nenašel:D
Celkové dojmy?
Ano, zkurvila jsem to na plné čáře, o tom není pochybu, byla to ve všech případech moje vina. Ale mně se tam líbilo:-) Povrch pro drezuru sice nebyl úplně nejlepší, ale časově to měli organizátoři naplánované přesně na minutu, rojící se včely nás nezabily a co hlavně, potkali jsme se tam s lidmi, které až tak často nevídávám. A radost z Amíkova třetího místa a především z Bardova vítězství s Livií nepopsatelná. O tom to totiž je:-)
draace
Asi začnu trénovat:D
A nasazovat zvony, do crossu, protože ztracená podkova mě dost pálí
PODĚKOVÁNÍ:
- Ireně Jandové za významnou finanční pomoc (bez ní bychom jeli do pr****)
- Livii za zapůjčení vesty (věta „ne, že spadneš, stála pět tisíc“ mě donutila setrvat v sedle:-D)
- dopravkyni Jitce za obětavou pomoc, když naše jediná wranglerka Štěpánka nestíhala
- a všem okolo zneužitým lidem, kteří museli fotit a natáčet:D