2 polokrevníci vs 1 plnokrevník
Ano, řeč je o složení naší ekipy. Duo Amík & Fin netřeba představovat, neboť jejich chování bývá často řazeno mezi vymaštěné mozky plnokrevníků; pakliže Fin naprosto nepochybně kopíruje chování své matky, ráda bych poznala matku Amíkovu (Fin byl dnes proti svému hnědému kolegovi slabý odvar). Když nepočítáme dva půjčené poníky, byl třetím členem naší skupiny skutečný plnokrevník, a to reálný jedničkový ex-dostihák. Občas udělá svému původu čest, když mu sáhnete na stájovku a on panicky vystřelí vpřed, stejně jako ho vyděsí jakákoliv neznámá věc či jev.
Jak je ale možné, že třináctileté dítě se na Hubertově jízdě v sedle právě tohoto plnokrevného koně veze, zatímco za ním zběsile tancuje polokrevný hnědák (zpocený do barvy vraník), a opodál hystericky capluje polokrevný šiml (zpocený do barvy žluto-hnědo-šedo-bláto-prach humus)? Proč jsme se vlastně obávali, že náš Béruš vyvalí obě oči a po odskočení uvidíme mrak prachu s tím, že pak někde najdeme ležet dítě?
Protože jsme úplně blbí. Jiné vysvětlení nemám. Já nesmět jít dostih a muset s Finem doklusat SAMI na opačnou stranu louky, a čekat, až ostatní odstartují a přicválají k nám... No můj kůň by tam v klidu na ruce nestál. Což vím bezpečně, protože tohle jsme již jednou absolvovali, a skončilo to svíčkou, přepadnutím vzad, dosednutím do oračky, plácnutím do červených sraček a následným vystřelením koně vpřed, kdy jedno mé žebro udělalo RUP a proběhla jsem polem po držce, ve snaze vyblázněné zvíře nepustit.
Ale zpět k akci. Lišku ulovila nejmladší jezdkyně (naše Nikča) a fajnovou akci rušilo pouze počasí, což nejhůře snášeli cyklisti /nám v sedlech magorů bylo teplo až moc/. Nejsem cyklista, ale vyjet na půldenní soutěž oděna skutečně lehce, tedy s holými lýtky a lehkou větrovkou, když teplota nepřekročí 13°C... Asi ne.
A abych našim polokrevníkům nekřivdila: cestou do Rabštejna se chovali obstojně. Nejednou jsme klusali na volné otěži, i se dalo bezpečně cválat v houfu, brzdné dráhy nepřekračovaly běžný průměr a všechna stanoviště s různými úkoly jsme plnili bez potíží /brána s dobrotami nejvíc super/. I dostih klapnul: bílý projektil mi odskočil ukázkově a bylo docela divné jet vepředu tak „sama“, zatímco za námi se bojovalo o každý metr. A že cestou z Rabštejna nám polokrevníci dali vyžrat téměř všechno hezké, co jsme cestou tam absolvovali? Nevadí. Přece by to byla nuda, jezdit na hodných, poslušných a na milimetr přiježděných koních.
draace
Ano, křižovala jsem v dostihu.
Ale proč jet skrz koštály, když za námi dlouho nikdo?:o)
Pštrosy je totiž nutné hlídat i při zaparkování!