„A dobře Ti tak! A byla to TVOJE vina!!!“
Takhle jsem, prosím, od srdce a od plic dostala vynadáno, ještě než jsem opustila bojiště (kolbiště):o)
Co jsem provedla? Dodržela jsem tradici „Trnová“ a předvedla jsem, jak se to nemá dělat. Ale nejdřív nastíním právě tradici Trnová, protože v Trnové jsme již jednou startovali, a to před šesti lety. Onehdy jsme týmově zkoušeli, která taktika by vyhovovala Amíkovi (o existenci HS jsme neměli tušení), a skončilo to fiaskem. Po účelně lehkém opracování Amík doslova přelézal kurz, kdy jedním skokem doslova prošel, další dva sestřelil tak, že bidla lítala metry daleko a ještě před koncem Monika zvedla ruku a kapitulovala, protože tohle nemělo smysl. Do této brutus podívané vyhrával Olympic a jejich „Snad jsem to zavinil jáááá....“
Letos Amík přijel se síťkou na nose a reputaci si napravil, na rozdíl ode mě. To právě já jsem opracování těžce odbyla, se dvěma alibistickými výmluvami:
a) fyzické vyčerpání (byla jsem ráda, že se udržím v sedle)
b) nevhodný povrch opracoviště.
Proč jsem si myslela, že v Trnové bude jiná tráva než jinde? Proč jsme tam jeli, když z minula víme, že oprácko je beton, navíc z kopce? Když jsem po prvních metrech cítila, že mi v koni praští kosti a dunění kopyt se rozléhalo široko daleko, nadávala jsem fest, protože poslední, po čem toužím, je návrat nálevek. A cválat po betoně? Doma bych si rozmyslela i klus, na tomhle!
Takže jsme se přemístili dozadu na pastvinu, do jetele. Měkčí došlap, ale pro změnu do kopce – z kopce, a to hodně. A tam jsem měla zatnout zuby, sežrat dva brufeny na potlačení fyzické vyždímanosti a pečlivě zapřiježďovat: sice vopruz jako kráva, neustále měnit tempo podle povrchu, ale kůň by se dostatečně protáhl. Leč nestalo se: zaklusali jsme, zacválali a záhy na betoně skočili křížek, kolmák a oxer, ale pro Fina to bylo málo. A já to pocítila hned po prvním skoku v parkuru, kdy jsem zjistila, že zvíře nejde točit a probíhají v něm erupce typu „co nevidět exploduji, neb nejsem dostatečně vylítaný“. A tady jsem opět měla zatnout zuby a nechat to na něm, jenomže mě bolely ruce, nohy... Nevěděla jsem, jak si sednout, a nemohli jsme se shodnout na ničem: na tempu ani směru. Sice jsme jeli správně, ale bez šetření centimetrů v obloucích, bylo to neuspořádané, hektické a především pomalé, protože jak jsme každý fungovali sólo, podvědomě jsem ho brzdila. Až za vodou jsme našli společnou řeč, a tam jsem pobídla, ve snaze dohnat již nenávratně ztracený čas, a tam mi můj malý drahý kůň dal celou estrádu vyžrat. Jak se rozběhnul, radostný, že konečně může utíkat, neopomněl přidat podívanou v podobě kozlování, a jeho sérii vzdušných vývrtek a vyhazovů zadkem jsem málem neuseděla. A měla jsem to o chlup: scházely milimetry, abych saltem přeletěla jeho uši:o)
Navíc hrozně „ráda“ skáču oxery z místa... To vám je požitek, když pod vámi zacvičí letících 450kg z jedné nohy... Kurz jsme sice dokončili bez shození jediného bidla, ale dva trestné za čas a čtyři trestné za Finovu akrobatickou vložku pohřbily mé ego na dno. A sprcha od Móni, že mi na měsíc sebere třmeny, abych laskavě seděla na prdeli, když mám vyhazovacího koně... Mazec:o)
draace
Nechybělo málo a rozbila bych si hubu naprosto excelentně.
Vhazující chudáček koníček zabrzdil těsně před oxerem, který nepatřil do kurzu.
Kdyby se mnou švihnul přesně do něj... uááááááh au, au, au:o)
A měla jsem obráceně rajtky:o)
THANX to Pablo, za fotky.