Pokaždé, když se koně řadí kvůli zahájení, si v duchu kladu otázku, proč jsme si pořád ještě nedali tu práci obě hajtry naučit STÁT; ačkoliv pravdou je, že k významnému pokroku došlo, protože během nástupu již nestojíme na zadních (pouze kolem ořeme trávu a lámeme kolíky).
Pokaždé, když se lot zahřívá, a my musíme vší silou brzdit sami o sebe, a chlácholit tu divočinu pod sebou, a upoutávat pozornost všech těch, kteří na zahozené otěži v KLIDU klušou, aniž by jejich oři vyskakovali ze skupiny, prchali po pleci pryč a startovali svůj vlastní soukromý dostih, si v duchu kladu otázku, PROČ tady jsem. Co mě vůbec vede k tomu, že se dobrovolně hrnu do hromadných akcí na zvířeti, které svou existenci dělí na „uteču!“ nebo „stejně uteču!“ a které se panicky bojí těsné blízkosti cizích koní?
Pokaždé, když se před námi objeví překážka a má „skákací fobie“ graduje do nejvyšších hodnot, si v duchu kladu otázku, co si vlastně tímhle chci dokázat. Že jsem magor? Na to přece nepotřebuji sedat na koně, to vím i bez toho…
Nicméně splňování svých tajných přání a přáníček dokáže být nepopsatelně cool (viz foto výše). Děkuji za luxusní počasí, za perfektní zážitek z akce a za povolení srdečního „dostihu pro dva“ (těch 300m v rámci Halali bylo přece jen málo:o)
draace
A já se pokaždé na výše uvedená fakta těším.
Soutěživost potlačuje zdravý rozum a pud sebezáchovy.
Navíc kdo si hraje, nezlobí :o)))