V sobotu jsem zvítězila v soutěži mini-maxi. Docela fór: já, která před rokem hysterčila, když jsem v rámci Hurá her musela přeskočit křížek vysoký 30 cm, jsem navyšovala osobní rekordy, nejdřív o deset, posléze i o dvacet čísel. Žádný med, protože se najíždělo z kritické levé strany, nedokázala jsem si Fina přistavit k ruce a ještě mi panicky uskakoval před věží rozhodčích. Po těch mých cca dvaceti lekcích skákání jsem si už v půlce soutěže přála, aby byl co nejdřív konec:o)
Dost bylo samochvály.
Víkend lze zhodnotit jako extrémně vydařený. S Finem jsme kromě mini-maxi prubli i trail, což je westernová disciplína, naše děti vyhrály ve své kategorii a v maškarním klání excelovala Nikča. Po skončení závodů jsme nemuseli domů (parádička), takže večerní veselí poblíž baru v tamějším penzionu. Nikča si své vítězství tvrdě odpracovala (její maska byla moje dílo), protože ex-abstinent draace do sebe pumpovalo jednu vodku za druhou a po té poslední (desáté?) upadlo do stavu, který nelze charakterizovat jinak než jako „umírej bolestivě a pomalu“. Snaha vystřízlivět pomocí nekoordinovaného pohybu v temných nočních hodinách se minula účinkem: zpívajíce „Všetci nám môžu závidieť, vravia že lásky dávno niet“ jsme s Nikčou na kolbišti zahájily jízdárenskou práci, bez koní – pěkně po svých. Bych nevěřila, jak je jízdárna rozlehlá, když se člověku kroutí nohy a žaludek. Vrcholem akce se však stal moment, kdy Nikča zahlásila „tudy ne, tam je bahno...?“ plus následná odpověď „To přejdeme, tady jsem dopoledne byla...“
No jo, jenže na koni, nikoliv po svých, takže po došlápnutí močál udělal mlask, mlask a mlask. První byla Nikčina bota, posléze ona sama a nakonec draace, enormně překvapené nejen zvukem dopadu, ale především skupenstvím hmoty, kterou bylo obaleno. A zvedněte se z močálu, když ji máte jak z praku.
S odstupem hodin nechápu, že jsem to přežila. Byla mi taková zima, že mi zuby drkotaly rokenrol, a stupeň umírání kulminoval v momentě, kdy mi bylo doporučeno „osprchuj se, to ti udělá dobře“. Svléknout ze sebe oblečení nacucané bahnem byla docela prča, prvních pár minut teplé vody také. Leč poté proud chladl: jsem si říkala „to je chvilkové... poteče teplá, vydrž.... vy-y-drž... vy-y-y-y-y-y-drž.... vvvvvvvyyyyyddddrrrržžžž.....“
Takže jsem trhla osobní rekord i v otužilecké disciplíně. Nikča mě našla napůl zmrzlou, téměř v klinické smrti, tělesná teplota umírajícího. Takže pověrám, že chlad napomáhá k rychlejšímu vystřízlivění, už já nevěřím.
Pointa dnešního cintu... Nadšení a kladné emoce zůstaly potopené ve sračkách, v té bažině. Těšila jsem se na neděli, že těch 22 kiláků domů absolvujeme po kopytě; počasí klaplo, zabloudili jsme pouze jednou, ale i přes to všechno se cítím mizerně. Nejde mi nastartovat a není to klasická kocovina, fyzicky jsem fit, i po té štrece. Něco tomu všemu schází.
draace
Chci Seala.
Znovu. Love's Divine live. But we´re never gonna survive unless, we get a little crazy...