Zatímco Saving Private Ryan (Zachraňte vojína Ryana) pravděpodobně viděl každý, Thin red line (Tenká červená linie) se ve slávě konkurenta ztratil (oba filmy spatřily svět ve stejném roce - 1998). Bohužel, protože srovnávat oba filmy je nebe a dudy, každý popisuje válku jinak, a kdybych měla jednomu z nich udělit bod za to, čemu se říká "zasáhl mě hluboko", vojín Ryan jej nedostane.
Saving Private Ryan jsem viděla v kině z první řady (jinde už nebyly lístky), takže z autentického ztvárnění vylodění v Normandii mi pořádně spadla držka, to byl opravdu zážitek, který už nikdy nic nepřekoná. Thin red line by mě v kině rozsekal také, i když je opravdu strašlivě, ale strašlivě dlouhý (to je spíš seriál, než kino film), ale výsledné emoce by byly jiné, než u Ryana, protože zatímco z Ryana v mozku navěky uvízlo pouze vylodění, z Red Line je těch momentů mnohem víc a při mnoha scénách jsem měla nefalšovanou husí kůži.
Thin red line popisuje válku plíživě a podpásově, zatímco Ryan sázel na akci a hrdinství hlavních protagonistů. Ryan je vyrobený naprosto profesionálně, Spielberg je PAN režisér, výsledný produkt je precizní záležitost, která chytne za srdce diváky všech kategorií. Thin red line má i přes naoko vleklý děj mnohem skvostnější práci kamery a disponuje absolutně dokonalou (a zde bych ráda podotkla, že nic emotivnějšího jsem od dob LOTRa neprožila) hudbou. Z hudby mě mrazilo a chtělo se mi umírat, bylo to blížení se černé a dusivé bouřky plné smrti.
I atmosféru vykreslil lépe Thin red line. Tichá hrůza a strach v ševelící trávě, smrt našlapující v překrásné džungli plné exotických zvířat, nemilosrdné zabíjení a drancování v lůně panenské přírody. Vše prokládáno vzpomínkami zobrazujícími štěstí, nevinnost, duševní nirvánu... Jiný svět.
Thin red line si budu muset pustit ještě minimálně dvakrát (starý dobrý problém s idenfitikací osob "v helmě" a "bez helmy"), a co se týče Japonců, ve filmu mi jich bylo líto, což se nestává moc často. Samozřejmě si uvědomuji, že i Japonci jsou lidé, kterým válka zničila život, ale pro mě, coby člověka trpícího averzí vůči extrémismu (islámští fundamentalisté, Japonci a jim podobné hlučné a agresivní kultury mi prostě nahánějí hrůzu), je řvoucí kamikadze objekt, u kterého mi filmové zastřelení nevadí (na rozdíl od Němců).
Tenhle film budu trávit hodně dlouho.
draace
Znovu děkuji Tarantinovi za Inglourious basterds.