O mém řidičském oprávnění, ke kterému jsem přišla před šestnácti a půl lety, jsem zde již nejednou psala.
I o mých několika pokusech stát se znovu aktivním řidičkou, které po několika málo lekcích zmizely v propadlišti dějin, protože mě zkrátka hned tak něco nedonutí riskovat drahocenný život.
A co se nestalo?
Přesně to, čeho jsem se obávala: ze dne na den, jako blesk z čistého nebe... V listopadu, což je měsíc plný tmy a extra hnusného počasí, došlo u Móni v práci k personálním změnám a já mohla nastoupit coby záskok, byť krátkodobého rázu. Ovšem s podmínkou „do práce se budeš dopravovat vlastními silami“.
A tak mi drahá polovička natankovala, přivezla mi dopravní prostředek před barák a děj se vůle boží. A mou prosbu o zakoupení dostatečně VIDITELNÉ nálepky označující začátečníka pojala po svém, protože mi vtipně pořídila nálepky hned dvě:D
