Odepsaný žokej
Samozřejmě jsem v nitru duše doufala, že bílá královna Sixteen využije loňské chyby Marka Stromského a vytáhne z rukávu čistý hattrick, když už první Velkou pardubickou vyhrála v nejranějším věku a bez přerušení v kariéře pokračovala. Jenomže to by Josef Váňa musel dodržet slovo a do své dvacáté druhé Velké pardubické nenastoupit.
Což by ale asi byla škoda, protože by tím připravil diváky o dokonalé kino.
V roce 2009 Sixteen jasnou favoritkou byla, poté co v poslední kvalifikaci nadělila soupeřům náskok jedenácti délek, a v podstatě se čekalo, jestli se stane klisnou rekordmankou, protože tři vítězství získala pouze Lady Anne a to na přeskáčku (rok 1891, 1894, 1896). A kromě možného rekordu se řeč točila kolem startu Josefa Váni, kterého už nejen veřejnost posílala do důchodu, a k ukončení sportovní kariéry ho prostřednictvím televizního vysílání velmi diplomaticky vyzval i trenér Milan Theimer.
Zde bych ráda podotkla, že Milan Theimer a Josef Váňa pocházejí ze stejné stáje, protože na přelomu osmdesátých a devadesátých byli oni hvězdami jezdeckého oddílu Světlá Hora, Josef Váňa v dostizích a Milan Theimer neméně úspěšně ve všestranné způsobilosti. A proto mě dost mrzely zlé a nepřejícné komentáře směrované na adresu Milana Theimera, neboť v jeho názoru na Josefa určitě nefigurovala zášť nebo závist. Tím, že se nebál veřejně prohlásit, že ve věku 57 let už by Josef Váňa mohl dospět a vědět „co dělá“, ze sebe rozhodně neudělal blbce a nepochybuji, že i on nad výsledkem dostihu pouze nevěřícně zakroutil hlavou a šel Josefu Váňovi pogratulovat.
Prostě jsou a budou věci, které zůstanou navždy nepochopeny, a Josef Váňa je jasným důkazem, který popírá přírodní i jiné zákony. A podobně si vedl hřebčín Albertovec, jehož stájové barvy jako kdyby opravdu nosily smůlu, protože znovu vyslal do dostihu dva své zástupce a znovu jeden z nich musel být utracen (klisna Shirley). A z jezdce Marka Stromského se stal nejmenovaný smolař Velké pardubické.
Pole potencionálních vítězů v roce 2009 bylo extrémně početné, vyhrát mohl prakticky kdokoliv. Kromě Sixteen se nejvíc věřilo věčně druhému Mandarinovi a polokrevným Profilovi a Tomisovi, snažícímu se vrátit lesk a slávu barvám Malé Morávky, a nechyběli ani zahraniční účastníci, z nichž jména dvou začínali slovem „Lucky“, byť se ani na jednoho z nich štěstí neusmálo (oba nedokončili). Velmi se mi líbil televizní přenos obohacený o nové záběry u francouzského skoku, hangáru i Poplerova skoku, plus pojízdná kamera u prvních dvou překážek a posléze při točení od Havláku do finiše.
Akorát že větší množství kamer se ne zrovna profesionálně popralo o drama v cílové rovině, takže zatímco Marek Svačina už hulákal, že vyhraje Tiumen s Josefem Váňou, my u obrazovek viděli pouze chvost lotu a já byla deprimována, protože nešlo sledovat, kde a jak zrovna finišuje Sixteen. A z hlasitých ovací Marka Svačiny jsem značně nechápala, protože prostě nešlo uvěřit, že ten, kterého už posílali do starého železa, právě pošesté vyhrál Velkou pardubickou, byť působil dojmem, že se překotí a z koně spadne.
Bílá princezna Sixteen s Josefem Bartošem bojovali statečně, ale na víc než na druhé místo neměli, a třetí příčku získal Numero Due s Jiřím Kouskem. Favorizovaný Mandarino s Jaroslavem Myškou dokončili čtvrtí a první pětici uzavíral nadějný Pocci s Janem Korpasem.
A nikdo již nepochyboval, že se vždy najde majitel, který „starému“ žokeji koně do Velké svěří, stejně jako že „toho“ Josef Váňa hned tak nenechá.
Smolaři Velké pardubické opět na scéně
Amant Grise i po průšvihu z roku 2008 do Velké sedlal Marek Stromský a tentokrát točný bod poctivě objel. A zdálo se, že spanilou jízdu zopakuje, protože mu během dostihu doslova popadali vážní soupeři, pěkně jeden po druhém, na Taxisu Valldemoso s Dušanem Andrésem a na francouzském skoku Bremen Plan s Jiřím Kouskem. Aspirant zachyboval na Havláku a do cílového oblouku se Amant Gris vřítil bok po boku s Tiuemenem, a nastalo drama, při kterém se opět dělo „Škatulata, hýbejte se“. Nápor Amant Grise se však minul účinkem, protože Tiumen Josefa Váni se s ubíhajícími metry přibližoval k bariéře, a jelikož koně jsou od přírody klaustrofobní a do zúžených míst se jim nechce, Marek Stromský bojujícího Amanta podél Tiumena protáhnout nedokázal. A to ani těsně podél bariéry, o kterou se během boje o prvenství otřeli. Možná i kontakt s bariérou napomohl neochotě Amant Grise pokračovat ve zrychlení a jezdci nezbyla jiná možnost než Tiumena objet a pokusit se o akceleraci z druhé strany, na volném prostoru. A skoro to vyšlo, protože Josef Váňa se dopustil školácké chyby a přestal Tiumena vyjíždět dopředu, čehož raketově zrychlující Amant Gris využil a opravdu chybělo pár centimetrů, aby se stal vítězem Velké pardubické.
Infarktový doběh, doslova o nos. V hloubi duše jsem intenzivně doufala, že cílová fotografie ukáže vítězství bělouše a že Marek Stromský po dvou smrtelných pádech a jedné diskvalifikaci opustí titul smolaře Velké pardubické a stane na stupni nejvyšším. Notabene po manévru v cílové rovině, který kvůli neoptimální pozici vedoucích koní musel absolvovat, ale štěstěna znovu rozhodla jinak a vítězem se stal Josef Váňa s Tiumenem.
Proti výsledku byl podán protest, kdy tým poraženého Amant Grise obvinil Váňova Tiumena z tísnění, tedy ze znemožnění mezi Tiumenem a bariérou proběhnout. Dostihová komise protest neuznala (výrok zněl „tísnění v cílové rovině, které nemělo vliv na výsledek dostihu“), a byť bych na stupni vítěze raději viděla Marka Stromského, s výrokem komise mi nezbude než souhlasit, bohužel. Již během přímého přenosu byl promítnut záznam zadní kamery, který ukázal, že prostor na proběhnutí Amant Gris měl, byť se mu mezi Tiumena a bariéru viditelně nechtělo, a stejným dojmem na mě působily i zpomalené záběry z finiše.
Nejzajímavější na prozkoumání rozhodně byla série fotografií, na níž jsem před lety narazila na netu a kterou jsem onehdy velmi pečlivě prostudovala, abych si byla vlastním názorem naprosto jistá (klobouk dolů před autorem, který si s rozborem doběhu dal opravdu práci, na rozdíl od médií). Ale ani detailně rozpitvané záběry a sekvence s analýzami délky stínů mě nepřesvědčily (zajímaly mě hlavně pozice obou aktérů, aneb kde byl v daný moment Tiumen a kde Amant Gris, v případě kontaktu s bariérou). A i tyhle fotografie upevnily domněnku, že Amant Gris odmítl proběhnout podél Tiumena ne kvůli kontaktnímu tlačení, nýbrž pudově, čemuž mohlo napomoci škrábnutí o bariéru. K úsudku mi dopomohly vlastní zkušenosti ze sedla koní, kteří než aby se v zúženém prostoru k cizímu přiblížili, tak obětovali vaši nohu ve prospěch míjené zdi. (Někteří klaustrofobnější koně musí v dostihu nosit tzv. stínidla, aby vůbec bylo možné je do mezer „vmáčknout“.)
V případě Amant Grise doběh považuji za pořádnou nálož smůly, protože pokud chtěl Josef Váňa Tiumena vyhecovat, k Amantovi jej přivést musel. Na taktice „hlava-hlava“ není nic neobvyklého, stejně jako na faktu, že koně unavení tak náročným dostihem bočí, ať už vyčerpáním či před hlukem, který se na ně v cílové rovině valí z davu lidí.
Každopádně vyhrát měl Amant Gris, za zásluhy a statečnost, za vůli a odhodlání rvát se s osudem, protože v kůži Marka Stromského v minulých ročnících by nikdo být nechtěl. Ale Velkou pardubickou vyhrává první v cíli, a to se, byť o nozdru, podařilo Josefu Váňovi v sedle Tiumena.
A já přišla o bílého koně vítězného v cíli. (Nezávisle na faktu, že vsazeno jsem měla na Sixteen:-)
Bílá princezna v sedle s Josefem Bartošem se v klisnině třetí Velké pardubické spokojila s třetím místem, čtvrtý doběhl Mandarino s Jaroslavem Myškou a pátou příčku si připsal Teviot s Lubošem Urbánkem.
A znovu se čekalo, bude-li napřesrok čistý hattrick, v případě Josefa Váni již podruhé.
A my, fanoušci bílých koní, jsme v hloubi duše doufali v „do třetice všeho dobrého“, což měl být triumf Amant Grise, který by zadělal na jeden z nejneobvyklejších příběhů Velké pardubické se šťastným koncem. Aneb do třetice všeho dobrého!
Hostem dostihového mítinku byl i čtyřnásobný vítěz Velké pardubické Peter Gehm.
A už by stačilo, ne? Pane Váňo!
Abych navázala na předešlý rok, Amant Gris hranici „není mu dopřáno vyhrát“ neprolomil. Coby dvanáctiletý na výkonnost let předešlých nenavázal, dařilo se mu spíš v kratších dostizích a svou poslední Velkou pardubickou dokončil na osmém místě, čímž se důstojně rozloučil s kariérou, která v dějinách dostihů nebude mít obdoby.
A Marek Stromský měl v publiku fanclub:-)
Velká pardubická 2011 se do dějin zapsala mimo jiné i rozhovorem televizních techniků, netušících, že je zrovna slyší celý národ. A tak když na otázku, v jakém dresu startuje Váňa, zazněla odpověď, že „s kárama“ a posléze byl popis upřesněn na „s takovejma těma červenejma píčama“, bylo vymalováno. Tedy alespoň pro nás, diváky u televizíJ
„Ja se poseru“
Pro změnu citace SMS zprávy, doručené od Móni. I takhle se dá vyjádřit „obdiv“ nad dalším vítězstvím starého pardála, před dvěma lety odepsaného. Velkou Pardubickou 2011 vyhrál nejen v roli jezdce, kdy popáté posunul rekord v počtu vítězství a zkrátil mezeru pokořující rekord nejstaršího vítěze Velké pardubické v dosavadní historii, ale i coby trenér jak vítěze pardubické, tak i Derby v jednom kalendářním roce.
A opět v silném a vyrovnaném poli soupeřů, protože jména nejlepších z ročníku nechyběla. A byť jsem před startem prohlašovala, že nemám jasno, na koho vsadit a komu fandit, stejně jsem v lotu hlídala především Sixteen. Sledovala jsem, jak si vede, nekomentovala jsem fakt, že dostih poctivě odvodila, prostě jsem pouze držela palce a doufala, že to dopadne dobře. Že se jí nic nestane, že třeba i snad vyhraje, přestože mezi favority nepatřila. A netřeba dodávat, jaké infarktové stavy mi přivodil finiš, protože v hloubi duše jsem byla předem smířená i s variantou, že ji soupeři doběhnou a ona se propadne do pole poražených.
Nepropadla. Bojovali s Josefem Bartošem nesmírně statečně, byla to strhující podívaná, a když imaginární cílovou páskou prolétl o zpropadenou půlku délky Tiumen, nezbylo než utřít slzy a uznat, že na zázraky se ve sportu fakt nehraje:-)
Stoupající hvězda Valldemoso, pravděpodobně eso budoucích ročníků Velké pardubické, ukrojila v sedle s Dušanem Andrésem třetí místo, čtvrtý docválal Flambion s Josefem Sovkou a pátý Mandarino s Pavlem Kašným. A protože pole bylo vyrovnané, zmíním další umístěné, kterými byli Bremen Plan (Jan Korpas), po nich Aspirant (Julien Lemée) a loučící se Amant Gris (Marek Stromský).
A čekalo se na v historii čtvrtý pokus o čtvrté vítězství v řadě.
Tedy čeká se, abych byla úplně přesná. A blíží se to!
