Nejen černobílý sen
Foto: archiv autorky (obrovské díky Heleně Včelové)
Reportáž ze dne 8.11. 2007
Sen dítěte
Píše se rok 1986. Listopad, mlha, deštivo, kluzký povrch... Hlavně pozor na listí, listí je v obloucích záludné. Klouže to. Pořád mrholí. Hlavně se držet takticky vzadu, nepřepálit tempo... Oračka, moc dlouhá oračka... Lesík... Ještě dvě lískové překážky: pozor na odskok, sil už není nazbyt, v tak těžkém a hlubokém terénu... A honem do cíle.
Do kolen vytahaných zacákaných tepláků fouká nepříjemný vítr. Spartakiádní modrá je na mnoha místech promočená a plátno pleská o citlivou kůži. Kdo bude první u rybníka? Valencio?
O mém dětství se dají s jistotou doložit tato fakta: princezny mne nebavily, panenky mne iritovaly a holčičími hrami jsem pohrdala. A u dědečka jsem pořádala dostihy. Dostihy rovinové i překážkové, věrné kopie tohoto sportu, pěkně s vypsanými propozicemi. Mívali jsme hodně imaginárních koní. A zrovna s Valenciem, tehdejším dostihovým hrdinou, jsem vyhrávala všechny své Velké pardubické a Velké národní, a pranic mi nevadilo, že jsem leckdy byla jediná na startu. Hlavně si euforicky proběhnout cílem, ať už po svých (švihajíce se do lýtka bičíkem vyrobeným z proutku bezu) či v zasněných představách .
A samozřejmě jsem věřila, že jednou tu Velkou pardubickou nejen pojedu, ale i vyhraji, přestože jsem v dané době na skutečném koni seděla všehovšudy třikrát.
Valencio (Karel Zajko), Velká Pardubická 1986
Sen dospělákův
Píše se rok 2006. Je to dvacet let zpátky, co jsem udýchána v promáčených teniskách přeskakovala padlé kmeny a pobízela „svého“ Valencia k závěrečnému finiši. I teď nás čas tlačí, motáme se v kopcích a panicky hledáme centrálu Radka Holčáka. Jeden z tuzemsky nejúspěšnějších dostihových trenérů František Holčák (Radkův otec) nám sice cestu podrobně popsal, ale špatně jsme pochopili odbočku. Cesta se zužovala, přibývaly salaše... ejhle, těžký pracovní kůň v prudkém kopci oře pole. Čas se asi zastavil...
A byli to právě „begani“ (chladnokrevní koně), kteří zachránili situaci. Kolega že si je vyfotí; náhodou jsem zvedla pohled a uvědomila si, že ovál z pilin zasazený v kopci podhůří asi nebude obvyklá doména Valašska. Že by cvalová dráha?
Sláva, to je určitě ono! Uf.
Jsme na místě. Dva dostiháci krokující v kolotoči (zlobící Dellan a Cieszymir), nikde nikdo... a opodál tmavý volně se pasoucí kůň. Žádná ohrada, žádná páska... jen louka sahající k lesu a osamocené černé zvíře.
“No nekecej... tak to je mazec. Prostě mazec.“
Moje první věta bohatě vykreslující situaci do korektního slohu zřejmě nezapadne, ale to na pocitech nic nemění (a na krokodýlí slze v oku už vůbec ne).
Co donutí člověka k hektickému výletu na opačný konec republiky? Vzpomínky anebo špatné svědomí něčeho, co si mockrát slíbil, ale nikdy se o to nepokusil?
Holčáci a Valencio
Radek Holčák na můj dotaz, jestli má Valencio ještě zuby, protože mu vezeme mrkev (věk 29 let je u expřekážkového koně víc než úctyhodný), pobaveně odvětil, že „ano“ a že se můžeme přesvědčit. A tak jsem se šla, po letech slibů sama sobě, podívat na jednoho z mých prvních dětských idolů. Živý a opravdový Valencio na vlastní oči. A barevně... Že je to jenom kůň? Pro mě to rozhodně není „jenom“ kůň. Návštěvy fenomenálního Železníka, kterého miloval téměř celý československý národ a za kterým jsme vyráželi rok co rok, jsou již minulostí, a Valencio je de facto posledním žijícím poutkem s mým dětstvím. Probleskující vzpomínky na doby, kdy jsem televizní a tudíž černobílou Velkou pardubickou sledovala coby děcko, jehož nejmilejší hračkou byl onen bičík vyrobený z bezového keře. Z dětství, ze kterého mi kromě zažloutlých článku z Mladé Fronty nezbylo nic, foťák jsme v rodině neměli... a teď se přede mnou reálně pásla vzpomínka. Valencio... Stál v kopci, pozvedl uši a přikráčel mi naproti. Bez hvězdných manýrů komunikoval, žádné obracení se zády jako Železník v posledních letech svého života. Huňatá horská hříva, lesklá dlouhá srst a nebýt stařeckého a lehce potlučeného výrazu, dalo by se spekulovat, kolik mu je let... Že by maximálně patnáct? Kdepak. Dvakrát tolik, protože čas neudržitelně letí.
S legendou tváří v tvář
Dostihoví důchodci
Ne každému dostihovému koni se podaří prorazit a na scéně turfu zazářit. Mizivé procento si sotva na sebe vydělá, zbytek jedničkových šampiónů většinou upadne v zapomnění dřív, než skončí kariéru. Kvalitnější hřebci a klisny jsou využitelní pro chov, ale co s valachy? O jejich osudu rozhoduje majitel, tedy živitel. V drtivé většině případů jsou dostiháci za symbolický poplatek rozprodáváni do jiných jezdeckých odvětví, ovšem pokud jsou sportu schopni: ti zchromlí většinou mají smůlu a po verdiktu veterinářů bývají utraceni. Kůň není pes a málokdo ho bude živit pro svůj vlastní dobrý pocit.
Valencio patří mezi šťastlivce, co se týče důchodu. Kariéru ukončil v nejlepších letech a v plné síle, a přestože již nebyl dostihů schopný, nikdo jej ani neprodal, ani neodložil. Hýčkali jej před revolucí, hýčkali jej i po ní. Kolika dostihovým plnokrevníkům se podaří dožít se věku 29ti let? Jednoduchá odpověď: v naší republice jedinému, Valenciovi. Anglický plnokrevník je rané plemeno, vyšlechtěné k rychlosti v brzkém věku. Jsou obsedáni mnohem dříve než většina koní ostatních, naplno trénují od dvou let věku. Rychle dozrají a stejně rychle zdravotně odcházejí, takže překročení dvaceti let věku je u exdostihového koně malým zázrakem.
Naším nejpopulárnějším dostihem je bezesporu Velká pardubická. Zeptat se neangažovaného občana na jména související s turfem znamená obdržet většinovou odpověď „Váňa“, „Železník“, popř. „Chaloupka“. Valenciovu éru vzpomene málokdo, zatímco Železníkovu smrt oplakali fanoušci, média i obyčejní TV diváci. I Železník se dožil nebývale vysokého věku, při jeho pětadvacátých narozeninách většina národa zamáčkla nostalgickou slzu; na rozdíl od „kolegy“ Valencia ho ale bolely nohy dvě, byl sešlý, protivný, svraštělý a značně opelichaný.
Valenciovi se však jeho excelentní výkon ve Velké pardubické vrátil i s úroky, v podobě nynějšího pohodového důchodu v podhůří hor a v místě, kde prožil valnou část svého napohled obyčejného koňského života: v rodinné stáji Holčáků.
o snech všeobecně
Zvítězit ve Velké Pardubické bývá snem nejen fantazírujících dětí, ale i většiny překážkových jezdců a trenérů. Radek Holčák v roli trenéra vyhrál Velkou Pardubickou jednou (Maskul - r. 2002), jeho otec František pětkrát: Maskul – r. 2005, Erudit – r. 1994, Riggoletto – r. 1993, Libentina – r. 1990, a samozřejmě Valencio, v roce 1986. Kromě fantastického výkonu ve Velké pardubické Valencio své kvality prokázal i na ostrovech a prozatím je prvním a dosud jediným koněm, který v novodobé historii československých dostihů dosáhl cíle Velké národní v Aintree.
Po sametové revoluci převzal František Holčák chod úspěšné dostihové stáje do vlastních rukou a ne náhodou centrálu pojmenoval „Stáj Valencio“. V té době si poslední „předŽelezníkovský“ hrdina už pěkných pár let užíval koňského důchodu, kvůli z dnešního pohledu banálnímu zranění. Radek Holčák vše vysvětluje a ukazuje názorně:“Tady na zadní noze se mu přehodil vaz, přes kloub. Dneska by doktorovi trvalo půl hodiny, aby ho vrátil zpátky, ale tenkrát se to nedělalo...“
Valencio jakoby věděl, o kom je řeč, a tváří se důležitě.
„A vadí mu to teď?“ ptám se, na což se mi dostane jasná odpověď:“Podívejte se sama, jak pěkně vyšlapuje. Ale skákat s tím už nešlo.“
Otec a syn Holčákové sice pracují pod hlavičkou Stáje Valencio, ale každý ve své části Velkých Karlovic. Valach Valencio paradoxně bydlí u Holčáka mladšího, přestože do síně slávy jej uvedl Holčák starší. „My pracujeme každý zvlášť, slečno, však víte jak to ve vztahu táta - syn chodí,“ okomentoval s úsměvem mé prvotní nepochopení František, a že Valencia najdeme u Radka, protože tam jsou pro „dědka“ lepší podmínky.
Zatímco ve Františkově království jsem si exkurzi „dárce mrkve“ zorganizovala v roli samostatné jednotky, Radek Holčák nás svými stájemi provedl osobně a podrobně představil všechny své svěřence, jednoho po druhém: jméno, věk, povaha, kariéra, potencionální budoucnost. Došlo i na ožehavé téma týkající se Bargiela, smutného hrdiny letošní Ceny Labe, který o několik centimetrů prohrál lítý boj o vítězství a následně i o život. Ne každému koni se „poštěstí“ zemřít před zraky aplaudujících diváků: srdce šampióna zkolabovalo ještě na dráze a ani zákrok veterinářů jej neoživil. Místo tiché vzpomínky na heroický výkon poctivého závodníka byl tým Holčáků křivě nařknut, že kůň dostih absolvoval nadopovaný. Přitom látka nalezená v krvi zahraniční antidopingovou kontrolou nebyla ničím jiným než preparátem, který byl koni píchnut bezprostředně po kolapsu za účelem obnovení činnosti srdce, avšak nenahlášeným tuzemské veterinární komisi. Bohužel pro český turf byl tento prohřešek „administrativního“ rázu nesčetněkrát a nechutně překroucen a propírán bulvárem, samozřejmě v odéru dopingového skandálu.
Řeč se však pokaždé stočila k Valenciovi, který jako živoucí expozice pečlivě sledoval ruch vedle stáje, protože z terénu se právě vraceli dva koně. Jezdci ostříkali zvířatům nohy hadicí a pochvalovali si podzimní sluníčko:“Potvorám se chtělo hepat...!“ Radek své svěřence zkontroloval a nás zavedl do posledního koutu svých stájí, do Valenciova boxu. Vyptávala jsem se, jak se téměř třicetiletý plnokrevník vypořádává s vleklými problémy pohybového aparátu, protože každý kůň stažený z dostihů je nějakým způsobem opotřebovaný. Radek dvěma gesty přisvědčil a prstem ukázal na.koňského stařečka:“Vidíte sama... Nožky pobolívají, ale vzhledem k jeho věku nic neobvyklého“. Že se vlastnímu pohybu Valencio nebrání, nám dokázal osobně, když se poctivě a svižně vyválel v prudkém kopci, a poté důstojně odkráčel zkontrolovat ovce pasoucí se opodál.
“Přebývá venku navolno, bez nutností se vzdalovat. On nikam jinam nejde. Je pánem svého času, popase se, obejde si stáj kolem dokola, a když ho to přestane bavit, vrátí se domů. Někdy dřív, to pak otravuje a dožaduje se otevření, někdy se courá celé dopoledne,“ vysvětluje Radek a dodává, že s Valenciem takto trávíval čas i již zmíněný Bargiel, který se přestárlého veterána držíval jako klíště. „Ti dva byli dvojka. Jednou odešli na špacír, dolů do vesnice, a blokovali jediný výjezd na silnici. Ale zjistili, že tam není nic zajímavého, takže se raději vrátili, protože se blížila doba večeře.“
Ani v prostorném boxu nepřebývá Valencio sám. Společníka mu dělá valach Numero Due, aneb praktická ukázka, kterak lze spojit příjemné s užitečným. „Numero Due hodinaří (projev nervové nestability), vadí mu když je odloučený od koní,“ poplácává Radek ryzáka po pleci. „Z bezpečnostních důvodů mít dva v jednom boxu nemůžeme, mohli by se navzájem poranit... Ale Valencio snahou vydobývat si vůdčí postavení dávno netrpí, je mu to je úplně jedno. S Numerem vycházejí dobře, každý ve svém rohu, oba jsou rádi za společnost.“
Numero Due
Zbývá prohlédnout a okomentovat památné černobílé fotky vedle vchodu boxu:“Tenhle jezdil Valencia ještě před Zajkem“, vzpomíná Radek a vysypává z rukávu historky související se snímky a samozřejmě nechybí srovnávání s Železníkem, který vystoupil na trůn Velké pardubické o rok později. Tohle téma bývá lidmi z branže rozebíráno často, opravdu by Valencio šlapal Železníkovi na paty, opravdu by o pomyslný post fenoménu bojovali spolu?
Radek Holčák spěchal na schůzku se svým otcem a ve stáji udílel poslední instrukce. Naposledy jsem si pohladila černý chlupatý nos. A už tě nebudeme rušit, dědku. Užívej si podhorského sluníčka, i blížící se zimy, přečkej vše ve zdraví a doufám, že se ještě uvidíme. Příště už trefíme hned a snad zbude mrkev i pro ostatní koně, hehehe...
Do roka a do dne?
Píše se rok 2007. Uběhl téměř rok, od naší návštěvy u valašských dostihových kouzelníků, a před pár týdny byla odběhnuta Velká pardubická. Jména obou Holčáků jsou opět středem zájmu médií a stejně jako vloni se jich chytají nejen uznávané sportovní deníky, ale i senzacechtivý bulvár.
Tentokrát je nejčastěji skloňovaným jménem Ciezsymir, jeden z favoritů dostihu a jediná oběť letošního Taxisova příkopu, oné tolik diskutované a v kurzu nejobtížnější překážky. Osudy dvou čtyřnohých valašských šampiónů se překřížily v nejnešťastnějším momentu, který jakoby byl dílem nepřející formy paradoxu: jednoho z koní trénoval Holčák otec, druhého Holčák syn. Jeden zavinil smrt druhého za okolností, které lze shrnout do stručného a výstižného „i takové bývají dostihy“. Koně i jezdci byli ve špatné chvíli na špatném místě, vše ostatní jsou pouze a jen polemiky „co kdyby“ a „kdyby bývalo“. /Maskul těsně před Taxisem bočil a špatný odskok poslal k zemi nejen jeho, ale i Ciezsymira, kterého Maskul sestřelil „bočně“ (Ciezsymir po pádu do příkopu utrpěl neléčitelné poranění nohy)./ Bohužel spekulace a rozbroje zastánců a odpůrců Maskulova žokeje život Cieszymirovi nevrátí, naopak to ještě více poškodí pověst dostihového sportu.
Osud je jednotkou nevyzpytatelnou a smrt si nevybírá. Když jsem se včera brzy ráno dověděla, že Valencio již také není mezi živými, zabolelo to. Na jednu stranu jsem šťastná, že jsem vloni strastiplnou pouť na druhou stranu republiky podnikla a že jsem mu to všechno mohla po dvaceti letech černobílého snění osobně pošeptat do ucha, ale co si budeme namlouvat: ztráta onoho posledního „poutka“ s dětstvím prostě bolí. Budiž mně i všem fanouškům Valencia útěchou, že odešel přirozenou cestou a že dožíval v komfortu, který si právem zasloužil. Čest jeho památce a čest všem fantastickým československým koním: těm, kteří v mé paměti navždy zůstanou v oné dostihové TV-černobílé podobě.
Dodatek: Valenciův spolubydlící Numero Due se Velké pardubické zúčastnil také, v roce 2008 doběhl čtvrtý a o rok později třetí.