Do hlavy oři svému nevidím, takže mě odskočením o cvalový dřív lehce (tedy spíš naopak) překvapil, protože on když si není jistý, raději si přijde blíž, bleskově přeměří a poté odskočí z místa. Po těch letech s ním jsem zvyklá, takže jakmile bílej těžiště odlepí, hodím dopředu sebe i otěže a držím se zuby nehty, aby mě jeho cvičící hřbet nekatapultoval ze sedla pryč.
Ale změna je život. A tak si pašák zvesela odskočil dřív, než jsem se vůbec stačila patřičně chytnout sedem, a když jsme letěli přes bidla a já cítila, že jsem krutě za pohybem a ještě mimo sedlo, vyvstala mi v mysli trenérka, když na děti svého času řvala "Co ta kolena?! Vždyť vy se ku*va vůbec nedržíte, akorát si vezete prd*l, a až si jednou rozbijete držku..."
Asi již chápu, co tím chtěla říci.
Do poslední vteřiny jsem doufala, že to usedím. Přistáli jsme (doskočili), já již bez třmenů a částečně na levoboku koně, ale držela jsem se. Ještě kdyby bílej držel basu a ze směru neuhnul, protože pak už byla setrvačnost nemilosrdná, a tradiční navrácení se do sedla se nekonalo. A prásk sebou do pilin.
A bílej to rozštípl, protože děsně nenápadně cupital k ostrůvku, na kterém roste jetel, aby stihl urvat aspoň tři sousta, zatímco já přemítala, kolik lidí na sídlišti se zrovna dívalo, jak skáčeme... Popularita je bezbřehá:D
A mám namožený lýtkový sval. Tedy doufám, že namožený, protože natržený by se mi teď fakt nehodil:-)
