Ten film je... zvláštní. Zvláštní v tom smyslu, že přestože je průhledný jako moje krajkové kalhotky a vesměs se v něm nic neděje a nedojde k žádnému zvratu, stejně se díváte. Asi v očekávání, jestli se ve stejné linii líně povleče dál... či nikoliv... či jestli vyleze aspoň nějaká pointa...
Akorát že ničeho takového se nedočkáte.
Nicméně obrovské plus patří výběru herců. A naprosto chápu tvůrce LOST, že pro roli roztržitého génia sáhli po Jeremy Daviesovi. Jemu jsem to věřila absolutně (víc už to snad ani nešlo), neskutečně mě dostal a ve svazku s Millou Jovovich (na kterou se velmi ráda dívám) dokonalý požitek. Plus Mel Gibson, ze kterého emoce naopak nemívám a který mě v téhle roli nesmírně bavil.
Vím, že podruhé už mě film nejspíš emočně naplňovat nebude, ale za shlédnutí stál. A první pětiminutovku, tedy opening scene, mám v mysli zapsanou pravděpodobně nadosmrti, protože jestli něco fakt miluju, tak právě The First time, a když se rozezněly první tóny a na plazmě se začal odehrávat příběh, málem to se mnou švihlo.
A to i přes fakt, že song byl rychlejší než v originále.
Prostě letošek je ve znamení Boha Bona:-)
draace
Bono rulezzzz!
... I feel love.
Prostě si to pusťte a nechte se unést...
