Moje vzpomínky na autoškolu, spáchanou v dobách střední školy, jsou vesměs úsměvné. Hned druhá jízda (tedy druhé řízení v životě) v Plzni na sněhu, strach spolužáků sedících na zadním sedadle (prý šlapali na imaginární brzdu, protože jsem jezdila jako drak), a naprosto suverénní složení zkoušek, kdy jsem vyplněný test vrátila za deset minut, abych dostala vynadáno, že tohle se nedělá, že jsem právě nechtěně oddělala nervózní spolužačky, a kdy jsem si stop značky rozjížděla plynule na dvojku a couvala jsem jako rodilý kaskadér, načež policajt broukl cosi ve smyslu, jestli i koním dávám ostruhy už ve stáji.
Dokázala jsem před šestnácti lety jezdit centrem Plzně odpoledne ve tři a ještě se culit na tramvajáky (v Plzni jsou totiž totálně úchylné tramvaje – mají koleje vedle chodníků) a zkoušela jsem i projíždět křižovatky na oranžovou (což jaksi neprošlo).
Kde ty časy jsou, protože dneska mě „totéž“ auto neposlouchá. Ta věc mě má úplně u prdele (u výfuku) a upřímně se omlouvám všem těch chudákům, které zdržuji, když mi to na křižovatkách chcípá a já se nevejdu do svého pruhu. A zatímco prvních sedm kilometrů byla švanda jako vrata, s dalšími přibývajícími mi humoru bleskurychle ubývá, protože tohle prostě nemůže dopadnout...
To bude strašnej průser. Doufám, že bez ztrát na životech. A na mém prvním autě, kterému se tímto také omlouvám, protože i když ještě není moje, už to schytává naplno:-)
draace
A to bych měla za dva týdny „už jezdit“.
Jímá mě hrůza a děs:D