„Ženo moje, jela bys se mnou zítra odpoledne mrknout na finále Zlaté podkovy do Brna? Já bych tam vzala jedné soutěžící koťata:-D“
Již během čtení SMS mě mohlo napadnout, že nejde o návrh „Kterak strávit příjemné manželské odpoledne“, nýbrž o nepřímou prosbu „Chceš se mnou absolvovat něco horšího, než je Zrzek?“
V úvodu bych ráda podotkla, že moje zákonitá řídit umí. Resp. umí excelentně ovládat auto, ve všech chodech i terénech, a o to víc mě udivilo zoufalství, s jakým k výletu do Brna přistupovala. Ujistila jsem její maminku, že jsem výborný navigátor a že budu pilně spolupracovat, neb jsem netušila, jak zákeřná dokáže být ta věc, které se říká GPS.
Že jedeme do Brna po dálnici bez platné dálniční známky, vyšlo najevo až mnohem později, a co mi doteď hlava nebere, byl taktický plán „necháme jet Frosta prvního a on nás dovede na Panskou Líchu a zpátky už trefíme“. Což o to, plán to byl naprosto úžasný, a o to víc nechápu, proč jsme naskákaly do auta a jely před ním. Logika je prostě zvláštní věda.
„Projel jsem tu vesnici 70kou a stejně jste mi poodjely. Takhle manželka ty body zpátky nenažene!:D“
(Frostova reakce na čerstvou manželčinu ranní pokutu za nepřipoutání, kdy v obci popojela 200m, aby nám mohla na večer koupit rum.)
Že nemáme Frosta, jsme zjistily v momentě, kdy jsme i přes ujišťování GPS pochopily, že naprosto určitě jedeme blbě a již nebylo záchrany ze strany bližního svého.
„Deset let tudy jezdím na závody a tudy jsme určitě nikdy nejeli.“
Manželčinu teorii následně potvrdila okolnost, že jsme se ocitly zcela mimo Brno, což potvrdily i přeškrtnuté cedule.
„A jedeme do Prahy, místo do Brna. Manželka strašně nadává a chce si zapálit.“
„Vyjet z Brna je super,to se jen tak někomu nepovede :D :D :D
(Frostova reakce na loňský návrat z Bažant pohoda festivalu, kdy jsme se přes hodinu pokoušeli z Brna naprosto marně vyjet.)
„Hustý. Ujeto 470km a palivomer se hejbnul o první dílek. Už jste v Praze?:D“
„Jo, skoro jsme. Asi půjdeme do ZOO. A začíná pršet.“
Praha se totiž blížila nekontrolovatelně, načež jsem manželku ujistila, že když sjedeme hned na prvním exitu, tak že GPS přestane ukazovat modrou čáru místo červené a že se „nějak najdeme“:
„Nějak najdeme“ znamenalo další dvě ocitnutí se na dálnici, což bez známky nebylo úplně optimální, protože manželce z rána nezbyly peníze ani rum, natož na další pokutu. Záhadným způsobem se ženě za mohutné nápovědy telefonu podařilo GPS zmanipulovat a začalo to vypadat nadějně.
„Ten tunel znám! To je ten tunel, ve kterém M. s naloženými koňmi předjížděl kamion!“
Po manželčině nadšeném výkřiku začínám chápat, že v Brně je možné naprosto všechno. A co hlavně, Panská Lícha nalezena, a jelikož manželka našla s GPS společnou řeč, zdála se být cesta z Brna zpátky do Valče u Hrotovic banální záležitostí. Až na jistý zádrhel, kterým byl fakt, že jsme LOGICKY nemohly jet stejnou cestou zpátky, když jsme předtím intenzivně bloudily.
„Ženo moje, tam nemůžeš, to je zákaz vjezdu. Doprava, jinudy to nejde.“
Tedy myslím, že doprava, protože dopravní situace na přecpaných světelných křižovatkách jsem za volantem řešila naposledy před šestnácti lety.
„Ženo moje, jedeme v odstavném pruhu, asi... Asi by to chtělo přejet do toho vedle, protože tamhle se to asi bude napojovat, na nás.“
Výraz „asi“ se stává nedílnou součástí mého slovníku.
„Ženo, vlevo je tramvaj a asi má přednost.“
Nepochybuji, že řidič tramvaje měl situaci pod kontrolou, protože jinak by už nás dávno přejel, ale manželka poslušně dupla na brzdu a kousek mu couvla, takže předpisy zůstaly neporušeny.
„Ženo moje, tam je to uzavřený, tam nemůžeme jet, asi.“
„Ženo, doleva nebo doprava? Co bude větší průser?“
„Asi doleva. To asi objedeme, nějak. Ale asi jedeme správně, protože tady si to asi pamatuji.“
A zde jsem měla pojmout podezření, protože čistě logicky jsme se neměly vracet stejnou cestou, když ta první byla špatně.
„Ženo, proč jsem kurvadrát odbočila? Když to, co tam je, není zákaz vjezdu?“
Asi stádový pud, protože auto před námi rovněž odbočilo.
Začínám se orientovat v dopravních značkách označujících dálnici a ujišťuji manželku, že příště už na žádnou „omylem“ nesjedeme. Pozitivním faktem je, že tentokrát je směr „od Brna správně“, akorát že se nejedná o správnou dálnici, protože se místo „v Praze“ ocitáme v Kuřimi.
Mimochodem Kuřim je přesně to místo, na kterém jsme se po mnohahodinovém boji ocitli před rokem s Frostem, v rámci slavného pokusu opustit bez dálniční známky „jakkoliv“ Brno.
Ale tak trefili jsme. Tehdy i teď. Akorát nám to prostě trvalo o tři hodiny déle:-)
draace
Ale nejvíc byla Frostova zpráva:
„Právě projíždím vesnici Rojkov:-D“
Protože to prostě bylo ZNAMENÍ:-)))