Sobotní závody mi kromě euforie z přeskákaných 120*120 cm přinesly i malý defekt, a to zcela neznámý druh bolesti, ne úplně vhodně vystřelovaný z týlu. Usoudila jsem, že jde o namoženou měkkou tkáň, a dopřála jsem si dvě domácí kúry: léčbu chladem (filmožraní s turbanem na hlavě bylo po všech stránkách originální) a prací (pondělní veselá brigáda na pastvině).
Manuální námahou lze efektivně nastartovat načaté svaly, což jsem potřebovala jako sůl, a tak jsme kolektivně vyrazili vstříc robotě, s kosou, křovinovými nůžkami a flaškou slovenské medoviny.
A medovina opravdu zabodovala. Nikdy jsem neslyšela víc ovací na adresu chlastu a práce nám doslova kvetla pod rukama. Úkol zněl jasně, posekat porost pod ohradníkem a zkontrolovat nyní opuštěné pastviny, a posléze se přesunout na druhou stranu údolí, za účelem přestěhování vodní nádrže. Po nedělním zevlování mě rubání kosou do kopřiv nemálo bavilo, ale můj krk zastával zcela jiný názor, protože večer už mi nešlo otočit hlavou a následný pokus o „nahřejeme ve vaně a rozmasírujeme“ skončil totálním fiaskem, kdy jsem místo coly s rumem potupně sáhla po brufenech a odpočítávala, kdy už konečně najedou.
Mj-dcera mi o dvanáct hodin později vysvětlila, že skřípnutý nerv se léčí klidem a že jestli nechci chcípnout bolestí, že bych měla nosit fixační límec.
Takže to, co teď nosím na krku, je opravdu kus pet flašky od KOFOLY, dovedně zabalený v plíně. A funguje to! Dá se v tom i spát a za sebe doufám, že v něm půjde i jezdit.
Protože já bych v sobotu moc, moc, moc ráda do Plzně na závody, když už je bílej tak pěkně v kondici... A tak.
draace
Prostě nevyužít nabídky na dopravu (byť bohužel pouze jednoho koně) by byl hřích!
Už dlouho jsem nevyhrála Milku!:-)
