Tak tedy Stružná (podruhé).
Ale jak sakra začít, aby to nevypadalo, že jsme se vrátili zklamaní a naštvaní?:-)
Asi takhle.
Třicet až čtyřicet koní v každé soutěži je něco, co v případě Stružné nepamatuji, takže jsme na závody přijeli v půl desáté a odjížděli ve čtyři, a milá doprava tudíž vyletěla na sumu dva a půl tisíce (velké a ještě větší díky Faladě, která nám opět přispěla, jako kdyby to tušila, a dokonce se přijela na nás podívat, což mě nemálo potěšilo).
Třicet koní na opracovišti 30*70m je něco, co prostě bylo těžce o držku, notabene když tam vjela cisterna a začala stříkat (podotýkám, že v době soutěže, nikoliv o přestávce!). Polovina koní začala šílet, protože povrch byl najednou „jiný“, a mé dva pokusy si skočit totálně ztroskotaly, protože poprvé mi do dráhy překážky vjela slečna na koni (Fin skočil šejdrem z místa a praštil se, což mě bolelo za něho) a podruhé jsme se málem přizabili kvůli „nové“ louži.
Zklamáním byla druhá soutěž, na limitovaný čas. Stavitel se evidentně nechtěl pouštět do ničeho složitého, takže vyplodil kurz, který obsahoval „jedu furt doleva a jedu furt doprava“, do čehož vložil dva nesmyslně těžké obraty a distanci mající 25metrů, takže jestli jsem doufala, že odkoukám, jestli pět anebo šest cvalových, doufala jsem marně.
A podle toho vypadaly výsledky. Většina koní jela „moc rychle“, aniž by je jezdci hnali, a když mi děti oznámily, že vyhrála slečna, jejíž kůň předvedl na kolbišti nejen klus, ale i couvání, nepřekvapilo mě to.
A překvapení pokračovalo dál. Kurz další soutěže už nebyl „odfláknutý“ (naopak – ve své kategorii korektně postavený) a podařilo se mi s Finem v základním kole vejít se do limitu, byť jsem kvůli výšce překážek a hlubšímu povrchu musela vyrábět neuvěřitelně kreativní obloučky, ale těsně před rozeskakováním mi spadla brada, protože na kolbiště naběhla paní a začala překážky zvedat. A já váhala, jestli jít prudit na věž, protože v propozicích bylo uvedeno hodnocení, kterého se zvyšování a rozšiřování netýká, díky čemuž jsem se přihlásila. Přece jenom, podmínky na takovéhle výšky nemáme (Fin coby malý kůň potřebuje na vyšší skákání jistotu a tu náš povrch opravdu nesplňuje), a i když jsme trénovali poctivě a deset čísel až takový rozdíl není, přístup stavitele mě rozladil.
Nemluvě o faktu, že já nikdy nic takového neskákala, takže pro mě to bylo vyloženě o „zkusíme to, a jakmile ucítím, že to není ono, zvedám ruku“.
Nebylo třeba zvedat ruku. Bílej ani vteřinu nezaváhal, já se snažila mu nepřekážet a co nejvíc mu to ulehčit, takže zatímco všichni to střihali šikmo a honili čas, já vyráběla ještě delší nájezdy a oblouky, tudíž to chvílemi vypadalo, že utíkáme z kolbiště ven. Ani shozená dvojka mě nemrzí, i když to byla moje chyba, měla jsem ho ten kousek nechat cválat kontra (on prostě z černé nohy podvědomě odskakuje nerad). Urvat osmé místo v téhle obtížnosti je pro mě doteď nepochopitelným zázrakem, ale nepopírám, že zůstat rozeskakování na původních mírách, zkusila bych i já aspoň u pravotočivých překážek nahonit cenné vteřiny.
A abych nepsala jen o sobě.
Iva vyhrábla v první soutěži třetí místo (mohla vyhrát, kdyby neriskovala, ale risk prostě k rozeskakování patří:) a Míša dokázala, že minulé závody nebyla náhoda, protože šla čistě, byť bohužel moc rychle. Z obou dvou mám radost, oběma jsem věřila. A koně byli svižní, bez známky zpruzení či odboje, prostě velmi příjemná záležitost.
Takže spokojenost na všech frontách!:-)
draace
A stýská se mi po parkurech pana Kafuňka, který uměl i z obyčejného limitovaného zetka udělat velmi zajímanou soutěž pro diváky i pro startující.
A propos, v pravidlech jsem vzdálenost 25m pro distanci nenašla. Asi fatal error.
