Pátek večer:
"Aaa, začíná to zajímavě, přestala jsem mluvit :)"
(Zpráva od dopravkyně Jitky, která si je vědoma faktu, že pan kůň v pozici „sám“ odmítne nastoupit do vleku, takže bude NUTNÁ nápověda.)
Sobota ráno (DRAMA č. 1):
"Tak svačinou si nejsem úplně jistá, bo se mi podařilo nejspíš zamáčknout budík a jedu o hodinu déle."
(Zpráva od dcery, která mi na závodech měla pomáhat.)
"Tak to kurva není dobrý:-( Já nikoho nemám, na pomoc, v půl desátý na nádraží mi budeš prd platná."
"Dopce, já myslela, že tam budeš v deset :c("
"V deset začíná prohlídka crossu s komisařem. To už mám být přihlášená, zapsána, oblečená. No, s Finem v ruce asi nehrozí :D"
"Kruci. To jsem posrala :c(("
"To jo. Já se zařídila podle tebe:D"
Sobota, odjezd:
"Ahoj, v kolik dorazíte?"
(Zpráva směrovaná týmu fotografů.)
"V deset vyjíždíme."
(Naděje na náhradního pomocníka právě zhasla.)
Ještěže kůň nastoupil do vleku po pouhých pěti minutách vyjednávání!
Sobota, místo činu, 10:01 hod. Úprk ke crossu, kde právě začíná prohlídka.
"Ahoj, mami!"
(Dcera za jízdy vystupující z auta.)
"Fin je někde tam vepředu! Najděte ho, převezměte a pohlídejte!"
(Dcera zná mého koně pouze z fotek. Ale našla ho!:-)
Velké díky Jítě (dopravkyně), která Fina podržela, abych já mohla upalovat na prohlídku crossu.
Soutěž první: drezura.
Start mám napsaný na 12:10 hod.
Ve 12:05 odcházím z koněm k obdélníku, aby mi nestihnul vychladnout, protože na opracovišti chodil způsobile a korektně.
Ve 12:07 zjišťuji, že soutěž má skluz, a že přede mnou jsou ještě čtyři koně.
Ve 12:10 se pokouším vrátit na opracoviště, ale stojí tam paní s kočárkem, který žere Finy. Nechce se mi zrovna teď vyvolávat psycho-konflikt, takže se vracím k obdélníku, kde opracovávám na pruhu trávy dlouhém 20m a širokém 1,5 m.
Ve 12:30 kůň v obdélníku předvádí cviky, které nikdy předtím nedělal: ustupování před větrem, překroky v diagonálně změnit směr, přechody krok-cval. Cviky bohužel nejsou součástí předepsané úlohy.
"Tak jak, ženo moje?"
"Něco děsnýho, předek mého koně šel úplně jinak než zadek a ani jedno nešlo správně. Průser."
Soutěž druhá: parkur.
Po bleskové prohlídce kurzu žádám o start. Zvonec cinkne, kůň naskočí do cvalu. Kontra! Hledám jedničku a přemýšlím, jestli půjde vyrovnat nájezd z kontracvalu, a udivuje mě praporek nad hlavou pomocného startéra. Jo aha, já ještě startem neprojela... Takže beru zpátky, hodím správný cval a můžeme vyrazit. Obavy, že se bílej nebude obtěžovat menší skoky akceptovat, se naštěstí nenaplnily, skákal jako z praku a sežrat mu nohy chtěla akorát česká vlajka a oranžové proužky.
Soutěž třetí: cross.
Sto korun českých za lékařské razítko (zdravotní průkaz), nad jehož funkcí se dcera (coby fundovaná zdravotní sestra) rozesmála tak, že málem dostala křeč, mě nepotěšilo. Ani terén mě netěšil, protože v několika místech to bylo o sundání podkov za jízdy. Navíc mi někdo vyměnil koně, protože když jsme v 15:05 přišli na opracoviště (start jsem měla v 15:20 hod), do té doby bílá drezurní mula zjistila, že tam vzadu na trávě se běhá a skáče, a nebývale ožila.
Tušila jsem potíže.
Fin totiž přesně věděl, kde jsme. On si přesně pamatoval, co se tady vloni dělo. A těšil se. A poskakoval tam a oral a chroptěl, a já pochopila, že jestli jsem si myslela, že si před startem zacválám, tak že nejspíš nezacválám, protože už bych ho nemusela zastavit. Z odpočítávání si pamatuji pouze tři-dva-jedna-GO!, kdy po GO! bílej odskočil natolik efektivně, že se ze sboru komisařů ozvalo pouze „fíháááá“, a pak už to bylo ryze o „hlavně to neposer“.
Tempo 450m/min to asi úplně nebylo, ale dařilo se mi točit i doleva, takže v mezích normy. Nadšení mého oře z utíkání z kopce (on miluje utíkat z kopce) bylo nepřehlédnutelné, stejně jako blížící se alternativa překážky číslo 5 (nikoliv šest, což už by logiku mělo). Verze a) kulatý balík, verze b) špulka na kabely. O špulce komisař prohlásil, že je sice menší než balík, ale že koně se jí bojí a že je nutné precizně najet. Precizně jsem zamířila k balíku, aby mě pár cvalových před odskokem napadlo, že balíky už skočené máme a že by možná nebylo od věci si dneska skočit špulku.
Jsem totiž KRÁVA. Stará a blbá.
Strhnout řízení doprava jsem sice stihla, i vyrovnat dráhu (skáčeme ROVNĚ), ale vysvětlit v setině vteřiny Finovi, že tohle Finy fakt nežere, už bohužel ne. Vybočil, a přestože opravu zvládl ze tří cvalových, já už věděla, že jsem to opět POSRALA.
Utěšovat se mohu pouze faktem, že zelená mašle mi utekla o jedno místo, protože jinak by z toho bylo zase prohrané pivo.
Sobota odpoledne (DRAMA č. 2).
"Jíťo, prosím tě, nevíme, jak dlouho bude trvat sčítání výsledků, minule jsme odjížděli v sedm večer. Šlo by hned po závodech naložit Fina s tím, že já zůstanu, a doma bude čekat Iva, která ho převezme, i se všemi věcmi?"
"Jasně, že šlo! Fina už znám, odvezu Ti ho a předám. Žádný problém!"
Historicky poprvé mávám svému odjíždějícímu koni. Hustý pocit.
O 20 minut později telefonát:
„Káťo... strašný průser... já nestihnu do stáje přijet včas...“
(Iva, která skoro brečí zoufalstvím.)
"Někoho musíme sehnat!"
(Jíťa klíče od stáje nemá a přes rotvajlera by nejspíš nešla).
"Míša?"
"Míša nemůže, je na intru."
"A s Nikčou jsi mluvila?"
"Nikče to mamka zakázala."
Zoufalost narůstá. Co teď?
"A co Radka?"
Radka, která právě touhle dobou chodívá jezdit a která být doma neměla?
Ano, Radka, která zrovna dneska byla „nějaká líná“ a jezdit nešla, což nás zachránilo.
Fina převzala, věci spolu s Jitkou přenesly... Jsem neskutečně vděčná, že existují lidé, na které se dá spolehnout a kterým lze věřit. I když se plán tak trošku vymkne z režie.
Všem sobotně angažovaným tímto DĚKUJI!
Jak pomocníkům (mjdcera & Frost, Nastík & Soňa), tak i domácím (Iva, Radka), a v neposlední řadě Jítě, protože ta mi dnes vytrhla trn z paty dvakrát. Moc vám děkuji!
A zp*čenou špulku už jsem rozdýchala.
Aneb jak mi připomněla Iva: na závody jezdíme sbírat zkušenosti!
draace
Tahle sobota totiž byla úplně nejvíc.
Ale všechno se do jednoho zápisu nevejde:-)
