Projekce dvou československých filmů z dostihového prostředí byla po všech stránkách hustá.
Samozřejmě v mém případě nešlo o premiéru (ano, filmy mého dětství), a nejen to.
Ve filmu „Outsider“ hraje Palisandra valach Vederemo, který patřil k prvním čtyřem dostihovým koním, se kterými jsem coby dítko přišla do kontaktu. Jméno jsem si zpočátku nemohla zapamatovat, takže jsem si je rozdělila na „vede“ (jakože vedení) a „remo“, a k hřebcovi jsme zpočátku nesměli ani nakukovat.
Později byl vykastrován a stala se z něho na krátký čas filmová hvězda, než se vrátil na dráhu. Po kastraci začal podávat výsledky a kvalifikoval se i do Velké pardubické, které se zúčastnil.
Netřeba dodávat, že pro mě byl každý dostihový kůň BŮH a Vederemo byl tím úplně prvním, ke kterému jsem osobně vysílala nehasnoucí obdiv, takže film Outsider je pro mě srdeční záležitostí.
Ale ani druhý film, Dynamit, nezůstává s emocemi pozadu!
Druhým Bohem byl pro nás, culíkaté a do puberty přicházející holčičky, Vlastík Fantura, můj vůbec první učitel jezdectví, který si o pár let později ve filmu Dynamit střihnul hlavní roli Viktora. Film sám o sobě je šílená žánrově balancující slátanina bez hlavy a paty, ale i po letech chápu, proč byla holčičí stájová témata dvojí (koně a Vlastík).
A zde by souhrn emocí mohl skončit. Filmy jsme viděli za sebou, jak se sluší a patří (jeden je rok 1987, druhý 1989), nostalgie naprosto monstrózní.
Jenomže všechno bylo jinak.
V prvním filmu se totiž blýskne Finův děda, takže jsem ihned poukázala na fakt, jakou BARVU měl můj kůň správně zdědit (pravý opak bílé).
Během druhého filmu mi při bližším záběru na Vlastíkův (Viktorův) zdevastovaný chrup docvaklo, že právě Vlasta byl tím chudákem, se kterým Finova matka vytrvale švihala o zem. Finova matka je totiž přesně ta kobyla, na kterou se vzpomíná protočením panenek a konstatováním, jak šílená to byla kráva, a kdykoliv se o ní zmíním, sejde se mnoho veselých historek (jak utíkala dva metry hlubokým výkopem kolem stáje, jak Vlastu sejmula na závodišti třeba i dvacetkrát za den, jak bývala kreativní během kování v kleci apod.)
A kolikrát se z terénu vrátila nejdřív kobyla a poté jezdec. Jestli se nepletu, právě Finova matka měla být Vlastíkův životní kůň, a dodnes si pamatuji, jak se v rozhovoru pochlubil, že s ní jednou vyhrál, i když ho kvůli křižování přesunuli na třetí místo. Tehdy jsme z jejího bílého nosu měli posvátnou hrůzu a ve snu by mě nenapadlo, že zrovna z téhle čúzy já budu mít hříbě.
Prostě osud:-)
draace
Jinak Vederemo je právě ten šikula, díky kterému je Josef Váňa o jeden obratel kratší.
Kolik vyražených zubů a zlomených žeber má na svědomí Finova matka, netuším:-)
Vlastík, Hanka a Finova matka (16.8.1989)
