Zvláštní na mém dejavu je, že ho vlastně nevnímám jako
dejavu. Prostě to tak před lety bývalo, a je to tak znovu i teď. Stejný scénář:
plískanice, chladno, obavy z mrazu, sračky a sračky a sračky. A znovu
pociťuji markantní rozdíl z faktu, že když se koně nedělají kolektivně, není to
radost, nýbrž jen starost. Starost a osamocený vopruz. Každý den bez rozdílu. Přijít,
uvařit, napustit, vynést/vyvézt, rozdat večeře, zkontrolovat nohy, uklidit
vyházené seno, odházet bobky, obejít ohradu. Přebírat seno, řešit vykulení
balíků, protože občas se nepodaří sehnat vůbec nikoho, počítat dny a doufat, že
zasraná zima brzy skončí. A že nezačne skutečně mrznout, protože v tomhle
směru byli listopad i prosinec velmi milostiví. Až podezřele, protože doteď se
mi dařilo mít zásoby vody pod kontrolou a oba koně vypadají dobře (tedy až na
Amíkův kašel, ale tohle prostě musí řešit majitelka).
I co se týče migrací cizích zvířat, tak ťuk-ťuk-ťuk. Něco se
potulovalo venku, ale k nám nevniklo, plus nedávný důsledek vichřice,
která povalila stromy na ploty a za tím naším, ve kterém zrovna nešla
elektrika, jsme měli stádo. Naštěstí se děsivé scénáře, kdy nám cizí zvířata
zlikvidují zásoby sena a zůstaneme zimě napospas, nenaplnily, ale ještě není
zimě konec. Mrazy možná ještě přijdou a pak se začne lámat chleba, co se týče
vody, protože v jednom člověku se potřeby dvou zvířat uspokojují
náročněji.
A ještě jeden rozdíl jsem si dnes uvědomila. Když jsem před
lety odcházela z pastviny, od sraček od hlavy až k patě a zmrzlá a
udřená, hřálo mě na srdci, že koně jsou zaopatření a spokojení a že mám hotovo
a čeká už mě jen teplo domova. A teď? První, co mě napadne, je „zítra znovu“ a
„už aby celá zima táhla do háje“.
A mohla by odtáhnout rychle. I když je zatím velmi
milostivá.
draace
Hlavně nesmím být nemocná, takže jestli mi chcete do dalšího
roku upřímně popřát, tak hlavně zdraví.
Jinak to bude hodně blbý průser.
Akorát Anetu a Daniela v rámci letošních dlouhých zimních večerů nejspíš nedám, což už je na prd teď.