Slíbila jsem Klárce, že její koně vezmeme pod sedlo, když je ona
marod, takže od rána honička za honičkou. Tudíž jsem ráno mastila si
zaopatřit Bobánka, vykydala jsem Fina a Píšťalu, připravila všem krmení a
rychle domů, dát dohromady kostým, protože Klárka není zdravotně
schopná zastat čerta. A to jsem se tolik těšila, že budu andělská
blondýnka:-(
Móňa tradičně nestíhala, ale kostým měla. Pomohla mi dodělat moji
masku a dostala záchvat smíchu při zjištění, že mám černou čepici a bílé
rohy. Mně pro změnu dorazily její bílé vousy, prostě dvojka jako
vyšitá. Copak na to asi řeknou koně? :D
Nejprve jsme vzaly pod sedlo Klárčiny svěřence. Ve stáji nás přepadla
Martina a smála se mi, když jsem sedlala Píšťalu, protože jsem byla
pekelně nervózní. Navíc se mnou lomcovaly i nervy skrz Mikuláše, takže
Píšťala si se mnou vesele dělala, co se jí líbilo. Než jsem ji dotáhla a
než jsem vůbec nasedla, uplynul mi rok života. Pracovat se jí nechtělo
ani náhodou, ale šaškovat, to ano.
Storm pod Móňou zpočátku pokulhával, takže Móňa slezla, důkladně
prozkoumala obě zadní nohy a že ho asi nechá být. Ale valach se pak
rozešel, takže jsme přiježďovali, a Móňa s ním byla spokojená, oproti
minule prý výrazný pokrok. Nakonec jsme se prošli ke kolbišti a pak už
hurá do kostýmů.
Nikam se mi nechtělo, čerty bych nejraději odpískala, z Píšťaly jsem byla unavená dostatečně.
Amík málem upadl, když poprvé v životě uviděl Mikuláše, a podruhé se složil, když jsem je vyfotila a vyletěl blesk.
Finovi byl čert úplně ukradený. Řetěz se mi podařilo ztratit pár
metrů za brankou, ale zůstal mi v ruce bič, takže kdyby někdo
vychyloval, hodlala jsem ho přetáhnout jezdecky. Utěšovala jsem se
faktem, že jsem naprosto neidentifikovatelná, stejně jako Móňa, která
v dostihovém sedle a tím pádem v dostihovém sedu vypadala jakožto
Mikuláš naprosto příšerně.
Ale nebyla jsem jediná, koho z Móni chytal amok. Potkaly jsme
zaběhlého vlčáka, který měl v plánu si pořádně zaštěkat na koně, ale
jakmile na něj Móňa-Mikuláš zařvala a on zvedl hlavu a uviděl ji,
zaseknul se mu štěkot. Civěl, kouřilo se mu z hlavy, jak usilovně
přemýšlel, co to vlastně doopravdy je, a chvíli se tiše za námi plížil,
ve snaze si alespoň čichnout, ale to mu Fin nedovolil.
„Mikuláš“ neustále držkoval, že málo hudruji, jenže já strašit
neumím. Já se umím pořádně naštvat, ale tak na minutu a konec. Navíc
první objednaná holčička vyšla z domu tak zdřevěnělá hrůzou, že by při
jediném bububu asi omdlela. Nicméně básničku koníčkovi pověděla (zatímco
ji Amík důkladně prošacoval), pohladila si ho a dostala zaslouženou
odměnu.
A na dalších místech už se panáčkovalo. Na intru nám básničku
odříkala i vedoucí vychovatelka a kolega vrátný dokonce zazpíval koledu
(v mylné naději, že něco dostane). Hrkli jsme do sebe pro nás dvě cosi
neznámého a hurá dál do města. Cestou jsme od náhodných chodců
vyfasovaly další frťany (asi meruňkovice), větrové bonbóny a občas
nějakou tu sprostou básničku. Móňa už nebyla s to efektně odhadovat
podjezdy, takže na stromech zůstalo pár chuchvalců vaty, ale náladička
byla, takže než jsme dojely k panelákům, měly jsme ji přímo ukázkovou.
Tolik dětí jsem nikdy na balkónech neviděla! Některé se neodvážily
ani špitnout, a když se jich mutující Mikuláš zeptal, jestli byly hodné,
zdrhly. Naše tři „klientky“ se po básničkách i povozily a já byla ráda
za včerejší Finův exces, protože dnes byl opravdu jako beránek. Choval
se jako filmová hvězda a rychle odkoukal, jak se šacují kapsy. Koně
dostali jablíčko, my opět lampu posilňujícího moku, a to byla v mém
případě poslední kapka.
Pak už bylo jenom veselo, protože jak jsem byla posilněná, bavilo mě
strašit. Na koni jsem krásně dosáhla do přízemních pater, do kterých
jsem vysílala BU-BU-BU!, takže vřískoty za sklem, a jeden z chlapečků se
opatrně přišel zeptat, jestli i koníci přijdou za nimi do pokoje.
Po dnešku bych oba naše oře přihlásila do policejní školy, mohli by
oba nastoupit ihned. Fakt profíci. I obavy z bouchacích kuliček a petard
se ukázaly být zbytečnými, protože děti nás provokovaly v naději, že
bude honička, a použít zastrašovací metody formou útoku je nenapadlo.
Rány byly, to ano, ale koním byl rachot ukradený, zatímco dětičky
pokřikovaly, že čert je debil (což tedy není!:-)))
Mikuláš děti nalajnoval do bezpečného zástupu mimo silnici a u
dalšího sídliště jsem pár provokatérů honila, aby nehulákali, že čert je
srab. Dostala jsem sice od Mikuláše napomenutí, že výraz „táhněte,
smradi!“ není to pravé ořechové, ale když jsem k tomu dodala „do pekla“,
stravitelné to již bylo.
Malou Štěpánku jsem strašit nesměla, ale i tak překvapila. Básničku
pověděla, a jak se později ukázalo, malé děti nejsou hloupé, protože
Mikuláš prý měl hlas jako maminka a seděl na Amíkovi a Amík to tedy byl,
protože měl svoji uzdečku. Mého koně Štěpánka neidentifikovala
pravděpodobně proto, že jsem se s ním postavila na vršek trávníku (abych
lépe viděla do okna vedle), čímž jsme byli o metr vyšší než normálně.
A konečně jsem pochopila, k čemu slouží doopravdy bič. Na dosáhnutí na zvonek, bez nutnosti sesedat z koně!
Ale každá sranda jednou končí. Děti zkoušely provokovat, ale denní
světlo bylo nadobro pryč, tak proč si koledovat o malér? Krokem jsme
došly do stáje, obstaraly jsme oře, a světe, div se, přijel kovář. Prý
viděl světlo, tak jestli nesundáme Píšťalce přední podkovy. Klárka sice
ležela v posteli, ale Móňa si s Píšťalkou poradila, až se Klárka divila,
protože kobylka nesnáší lidi pod vlivem alkoholu.
Prostě šikovný tým:-)
