Jak sakra začít, aby článek nespadl do osobní roviny? Aby nadšení plné emoce nepohřbila krutě drsná realita červencového měsíce? Ideálním se jeví být zašťourání do historie, kdy jsem k Pulp přičichla. Viníkem je samozřejmě náruživý Pulp fanoušek Frost, kterého jsem před pěti lety překvapila informací, že já fanoušek Michaela Jacksona znám Pulp, a že Disco 2000 je jeden z mých mega top oblíbených songů. A co víc, byla jsem to právě já, kdo skalního fanouška Pulp obeznámil s nejslavnějším TV představením Jarvise Cockera:-)
Jarvis Cocker (zpěvák Pulp) se stal společným oblíbeným tématem a rovněž jasným důkazem, že zájmově lze sloučit diskofila s rockerem, protože alkoholové dýchánky spojené s projekcí hudby se staly nedílnou součástí mé (naší?) existence. Historicky úplně první popíjení u Pulp nemělo chybu, na čemž se podílel nejen Jarvis a jeho fantasticky uhrančivý hlasový projev, ale i Frost, protože mi v rámci poslechu simultánně překládal, díky čemuž jsem dostala šanci si v přímém přenosu vychutnat obojí: jak Jarvisův přednes, tak i hloubku textů. A pokud znáte texty Pulp, tak jistě chápete, že husí kůže byla zcela na místě. Parádní excelentně melancholicky lehce opilá atmosféra!
A to jsem zdaleka netušila, jak z Jarvise vyteču, až uvidím videoklipy a záznamy koncertů (a nejen z Jarvise, protože houslista mu v charismatu zdatně konkuroval). A představa, že by se Pulp vrátili, alespoň co se týče koncertů, byla další roky realitě vzdálená natolik, že by mě (nás) ve snu nenapadlo, že to fakt vyjde. Že pánové z Pulp se nejenže vrátí na prkna, ale že do seznamu festivalů zahrnou i Slovensko, což ve mně automaticky zadělalo na několikaměsíční stres, protože tolik náhod najednou si samo o sobě koledovalo o komplikace.
A stres byl oprávněný. Kdybych jen k*-k*-d* tušila, s jak obrovskou emoční dírou na Pulp pojedu... Nebýt faktu, že šlo o narozeninový dárek (jak jinak než od Frosta), a nebýt již jednoho propadlého lístku na sólo koncert Jarvise (jak jinak než od Frosta), nejspíš bych Pulp odpískala. Protože ještě ve středu se mi nikam nechtělo a upřímně jsem bála, že z „toho“ stejně budu mít velké kulové, že si to neužiju, protože to prostě skrz vnitřní zhroucení nepůjde.
Člověk míní, Jarvis mění. Změna prostředí opravdu funguje, a co se týče Jarvise, jeho výkon vysoce předčil mé očekávání. Zatraceně vysoce, a nejen mně, protože od třetího songu publikum místo křepčení hypnotizovalo Jarvise a nenechalo si od toho šíleného exota na ještě šílenějších podpatcích ujít jedinou vteřinu. V životě jsem nikoho nezažila, aby TAKHLE ovládl dav, a to jsem nikdy nepochybovala o kvalitách Jarvisova hlasového projevu, protože on je opravdu unikát. Zpívat umí excelentně i naživo, kreativně bizarní pohybový projev nemá smysl rozpitvávat (masakr), a naprosto chápu, proč houslista v době největší slávy sbalil fidlátka a kapelu opustil. Protože jakkoliv vyniknout vedle Jarvise je nemožné, a kdybych měla kategorizovat exhibicionismus, tak je Jarvis nekorunovaným králem.
Pulp zabodovali i coby pánové v letech (pouze dáma vypadala lépe než před lety, té čas naopak prospěl), i Jarvisovi fousy relativně sluší (že by snaha o retuš vrásek?) a na závěr nezbude než jedovatě dodat, že jediným, kdo to totálně podělal, byl houslista, který se měl koncertního comebacku zúčastnit také, protože právě on nedorazil.
A já se na něho tak těšila...
draace
Tak mi to do osobní roviny samozřejmě spadlo. Jak jinak.
Frostovi ještě jednou DĚKUJI a těším se na Radiohead.
A panu Russellovi Seniorovi vzkazuji, že tohle fakt posral!:-)