Znovu opakuji, že výstup není až tak náročný, normální člověk to prý vyleze za 5.5 hod. k hostelu. Mně to trvalo 3 a ¾, a to jsem vyrazila mezi posledními. A nahoře byla první. Ale když jsem pak mluvila s ostatními, tak každý říkal, že je to šílené, mnohem náročnější než si myslel, a že už v životě na žádnou horu nepoleze. Šlo nás ten den pouze 16, normálně to bývá přes 100, ale momentálně je tady největší muslimský svátek
Ramadán, což znamená, že celý měsíc se muslimové věnují převážně víře a nic jiného jim vesměs není povoleno.
Do hostelu jsem dorazila kolem 19. hodiny, a po zbytek dne jsem měla volno. Zen říkal, že výstup bych v pohodě zvládla za jeden den, že jsem extremně fit, ale já chtěla vidět východ slunce z vrcholu a chtěla jsem jít nahoru spolu s ostatními. Celý ten den byl moc fajn, skoro jako na letním táboře. Byla jsem na pokoji s šesti mladými Malajsijcemi a jednou Švédkou, hráli jsme hry, fakt to bylo prima. Spát jsme šli kolem 19. hod, protože budíček byl ve 2 hod ráno, a ve 2.30 začínal výstup na vrchol. Já začala ale až ve 3 hod, prý abych tam nebyla moc brzo...;-))
Každopádně, tohle byl největší zážitek ze všech. Představte si to: pohybujete se černočernou tmou, nad vámi září hvězdy, svítíte si baterkou, lezete po absolutně ploché skále a držíte se silného provazu. Fakt na hlavu padlá šílenost, ale krásná. Šla jsem svým tempem a tak nějak postupně jsem všechny předbíhala... a v 5.30 jsem jako první toho dne stanula na vrcholu. Jediné, co jsem v onen moment cítila, byl pocit naprosté hrdosti - že jsem to opravdu dokázala. Tenhle pocit bych přála všem, nedá se to nijak výstižně popsat, protože se to zkrátka a jednoduše musí zažít!! Opravdu, věřte mi, za tohle cítění to celé opravdu stojí!!! Během dalších pěti minut jsem už tedy myslela převážně na to, jaká je mi strašná kosa... Byl 1 stupeň nad nulou a poměrně silný vítr, takže jsem se modlila, ať už konečně vyjde slunce. Východ jsme bohužel neviděli, protože k našemu zklamání zrovna tam byly mraky, ale samo rozednívání byl i tak neuvěřitelný zážitek. Opravdu jsem nikdy předtím nezažila něco tak intenzivního. A myslela jsem zároveň i na to, jak sem polezu znovu, již se svým milým.
Většina účastníků tvrdila, že už by to nikdy v životě nešla, ale já se týž den rozhodla, že chci do Nepálu:-))
Zpátky jsem šla s jednou Švédkou, holka stejně stará jako já, také cestuje sama, už dva měsíce. Dolů jsme dorazily v poledne, a sestup byl pro mne nejtěžší částí výletu. Strašně mne bolela kolena, protože je to strašně strmé, mnohem horší než jít nahoru, a chvílemi jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Připadalo mi, že jdu jeden kilometr hodinu.
Ale vše špatné je dávno zapomenuto a zůstává nádherný pocit vítězství sama nad sebou.
Poté jsem s Lisou (ona Švédka) jela cca hodinu do místních lázní, kde má každý, kdo vystoupil Mt.Kinabalu, vstup zdarma. Cesta tam byl také zážitek sám o sobě, zdejší cestování opravdu stojí za to; nikdy tu neexistoval a neexistuje žádný jízdní řád. Nejlevnější je cestovat minibusem, jenomže to musíte třeba dvě hodiny čekat, než se minibus zaplní, aby se mohlo vyrazit. No prostě úplně jiný svět...
Lázně neměly chybu, bazény s úplně vařící minerální vodou, no něco báječného, co jsme akutně potřebovaly. Potom jsme šly na večeři do místní restaurace, kde nás obklopilo asi 10 místních holčiček ve věku od 3 do 12 let, byla to sranda. Holčiny nás učily jakousi jejich hru a pořád se na něco vyptávaly. V 19 hod jsme šly spát a vstávaly až další den ráno v 6 hod. Ještě za úsvitu jsme vyrazily na tzv. Canopy walk (úzký dřevěný most z lián v džungli), v Malajsii je jich sice spousta, ale tenhle byl nejvyšší ve výšce 157 m. A také tam mají park, kde žijí 3 orangutáni, jsou napolo ochočení a zvyklí na lidi. I tak mne šokovalo, že jsme je fakticky viděly, ale především to, že jeden z nich přišel úplně ke mně a chtěl mi rozvázat tkaničku. Jen jsem se bála fotit, protože foťáky jsou prý jejich nejoblíbenější hráčka, moc rádi je rozbíjejí a házejí na zem...:-))
No a v 10 hodin jsme vyrazili zpátky do Kota Kinabalu, protože v 18 hodin poletím zpátky do hlavního města.
Stále cítím obrovskou svobodu... Třeba i v tom, že jsem se týden nečesala, nemusím se malovat, smrdí mi boty, ale jsem neskonale šťastná. Jen mi občas chybí společnost, ale snažím se si to tady maximálně užít. Zítra chci na čajové plantáže...
Nějak jsem se rozepsala, že ano? Doufám, že jste se nenudili:-)
Vaše Kitty (Kami:-)